pondělí 22. srpna 2016

Recenze X-TALON / X-CLAW

Inov-8 má dnes na trhu jednoznačně nejširší nabídkou offoradové běžecké obuvi, která se primárně uplatňuje v překážkových bězích, orienťáku a trailu. Troufám si říct, že takový X-TALON 212 (čti "kros talon"), který se v příštím roce bude vyrábět už 10 rokem v celkem nezměněné podobě, změnil vnímání krosové boty a stal se také vzorem pro vývoj u dalších značek. Tuto botu máte rádi, ale bylo tady mnoho požadavků na odolnější a tlumenější verzi, a proto rozšiřujeme nabídku o X-CLAW 275. Nakonec, vývoj musí jít dále, obzvlášť u značky, která má inovace v názvu...

Pro jednodušší orientaci v naší offroadové řadě můžeme laicky říct, že jakýkoliv model s přívlastkem TALON má výkonnostní/závodní ambice, a modely s přívlastkem CLAW jsou vyrobeny na širokém kopytě, myjí vytrvalostní charakter a jsou určeny pro nabíhání objemu. 



X-CLAW 275  -  široká (S), pata 25,5mm - špička 17,5mm - drop 8mm

Špičkový grip podešve je jedním ze zásadních pilířů vývoje v inovejtu, stejně tak je tomu i u této novinky. Špunty této podešve jsou 8mm vysoké a oproti lehčí verzi X-TALON mají větší plochu, aby bez potíží unesly i těžšího chlapa. Obvodová část podešve je vyrobena z tvrdší kontaktní pryže, vnitřní část má pak lehce měkkčí směs, aby byl zajištěn výborný grip na tření i v případě pohybu na skalnatém povrchu.

Mezipodešev POWERFLOW má drop 8 mm a je složena ze dvou dílů. Patní část má měkčí směs a nabízí o 10% vyšší úroveň tlumení, přední část má vyšší hustotu, je tedy lehce tvrdší a nabídne přesnější a efektivnější odraz. Polymerový prstenec DFB, který kopíruje tvar plantární fascie je vložen mezi podešev a mezipodešev, je ukončen za hranou metatarzálu a při efektivním běžeckém stylu lehce napomáhá k odrazu (pružinový efekt).

Celý spodek boty, tedy podešev + mezipodešev tvoří parádně vyvážený celek, který má až překvapivě dobrou propriocepci. Když poběžíte dolů z Prašivé do Hiadeľského sedla (Nízké Tatry) v x-talonu 212, ucítíte na unavených chodidlech každý kamínek. X-CLAW 275 se svou vyšší stavbou tady  nabízí větší ochranu a pohodlí, ale není to na úkor výrazné ztráty vnímání povrchu. Mezipodešev POWERFLOW není tak torzně tuhá jako vstřikovaná EVA u konceptu RACE ULTRA, což ve finále také zvyšuje pohodlí v botě na delším běhu. Lehce horší je zde jen tvarová paměť, u které došlo po cca roce používání k symetrickému  "sešlapání mezipodešve" o cca 1mm.

Svršek z balistického nylonu je napnut na širokém kopytě (S), troufám si říct, že je to jedna z hlavních výhod a zároveň i nevýhod této boty. Extrémní odolnost a pevnost svršku je ještě povýšena DWR zátěrem, na druhou stranu bota není tak dobře prodyšná, jako bývalo u inovejtu zvykem. Hlas uživatelů zněl, "chceme pevnější a odolnější svršky" tak tady odpověď. Svrškový materiál nijak zásadně nepovolí svůj tvar, bota se jen natvaruje na chodidla svého uživatele/uživatelky a ani v případě totlálního promočení neuhne ani o milimetr. Trojnásobně vyztužená špička s obsázkou kolem celého obvodu boty pevně pojme chodidla v lůžku boty, takže ani v nejtěžším traverzu neztracíme kontrolu nad situací. Měkký opatek je citlivý k achilovkám, opět se dá tepelně aktivovat, co mě tady osobně chybí je poutko pro snadnější nazouvání a vyzouvání.
Vkládací stélka uvnitř boty je vyrobena z podobné pěny, ze které je vstřikována mezipodešev a má výšku 6mm. Na mě osobně je to už moc, pokud preferujete větší vnímavost boty od spodku, doporučuji vyměnit stélku za nižší (3mm). Pokud si po nějaké době (500-600km) vyměníte vkládací stélku za novou, významně tak zlepšíte komfort v botě (tlumení).



Takhle bytelnou, pevnou a pohodlnou botu se špičkovým gripem neztratíte ani v těch největších sračkách, v žádné bažině při orienťáku nebo nejtěžším překážkovém běhu. Rozhodně ji ocení všichni běžci a běžkyně při nabíhání zimních objemů, ať už bude metr sněhu (snad konečně) nebo po kotníky bláta. Na zimu to bude objemovka jedna radost pro kohokoliv, kdo hledá špičkově funkční běžeckou botu.

X-TALON 225 -  úzká (P), pata 19,5mm - špička 15,5mm - drop 4mm

Navázat na bezmála 10letou historii bestselleru x-talonu 212, který získal také titul "trailová bota roku v ČR", nebude lehké. Také proto stále zůstává legendární 212ka v úzkém provedení a nové barvě stále v nabídce. Já jsem ji ale z botníku už vyřadil, nicméně věřím, že si i v budoucnu najde velkou řadu příznivců.





Stejně jako u tréninkové varianty X-CLAW 275, byla u nového X-TALON 225 kompletně předělána podešev. Nemění se počet špuntů ani jejich rozmístění, mění se směs podešve. Obvodová část podešve má středně tvrdou kontaktní pryž a při běhu v bahně drží tvar a zajišťuje dokonalý záběr. Vnitřní část podešve má měkkčí kontaktní směs pro dobrý grip na tření při běhu v kamenitém prostředí nebo na skále. Špunty jsou vysoké 8mm a v kombinaci s nižší mezipodešví nabídnou famózní záběr. Subjektivně si myslím, že zde bude lehce vyšší životnost podešve, směs podešve není tak "lepivá", jako u předešlé generace 212ek. Pokud bude někdo v této botě brousit asfalt, zmizí mu/jí vzorek doslova před očima. Poměrově vidím využití podešve 80% trail a 20% silnice.


Vstřikovaná EVA mezipodešev má drop 4mm a stejnou směs, jako předchozí generace 212ek. Výškové parametry jsou pata 19,5mm (XT212 měl 22mm) a špička 15,5mm (XT212 měl 16mm). Navíc je zde oproti 212ce výztuha DFB, která kopíruje pohyb plantární fascie, ochraňuje chodidla proti proražení a lehce napomáhá k efektivnějšímu odrazu.

Musím říct, že běh v této botě je zážitek. Naprosto ovládáte situaci, podešev parádně zabírá i v hlubokém blátě, perfektně se osvědčila i při orienťáku. Vnímavost mezipodešve v kombinaci s úzkým a velmi pevným svrškem přímo vybízí k výkonu, ale to zásadní je naprostá kontrola nad terénem. Najednou máte pocit, že do té přírody patříte, splýváte s divočinou, probíháte terénem stejně jistě jako srnky a bouráte veškeré limity, které jste kdy při běhu měli. 




Svršek z balistického nylonu je bezešvý a je napnut na úzkém kopytě (P). Je tu lehce nižší gramáž nylonu než u verze X-CLAW275, nicméně opět tu můžete čekat enormní pevnost svršku. Bota se jen lehce natvaruje na chodidla a nepovolí. Úzký svršek předurčuje tuto botu k výkonu/závodu. Výkonnostní offroadovka by měla maximálně splynout s chodidly aby nedocházelo v těžkých pasážích k posuvům chodidel uvnitř boty. Pokud nejsou chodidla dobře zachycena v botě při technickém trailu, orienťáku nebo překážkovém běhu, chodidla se v botě pohybují, mohou vznikat puchýře, pálí plosky, ztrácíte kontrolu nad běh a tím také radost z běhu. Tento parametr byl splněn vrchovatě. Špička boty je opět trojnásobně vyztužena, měkký opatek je citlivý k achilovkám a dá se tepelně aktivovat. U této nižší verze zatím nepostrádám poutko k rychlejšímu nazouvání a vyzouvání, díky větší flexibilitě celé boty jsou tyto procesy mnohem jednodušší.
Malinko horší je to opět s prodyšností. Prostě pevnost a odolnost svršku není v souladu s prodyšností, tyto parametry se při vývoji naprosto vylučují.
Vkládací stélka zde má výšku 3mm a stejně jako u vyšší verze doporučuji s ní individuálně pracovat.


Z mého pohledu posunul inovejt laťku o notný kus výš. Není tu značka, která by měla širší offoradovou řadu, chybí tu už jen doplnit nulový drop. Co je ale zásadní, že ty boty jednoduše "baví" a tohle subjektivum je pro mě osobně zásadní. Tak ať vám běhání přináší taky radost.

P.S. Už v říjnu pro vás spustíme INOV-8 RALLY a nové X-TALON a X-CLAW tu budou hrát prim...




pondělí 8. srpna 2016

Adam a Ondra - přeběh GR20

Cestu před námi blokuje partička francouzských turistů, kterým se úsek s ocelovým lanem natolik zalíbil, že si při jeho slézání hodlají otevřít lahvinku božolé. Oblézáme je bez jištění zleva po holé skále a raději si nepředstavuji, kolik desítek metrů vzduchu pode mnou je ochotno pohltit mé zápolící tělo. Dochází mi, že GR20-ka je bezbariérová asi tak, jako druhé patro palandy a opravdu jsem rád, že se můžu spolehnout na své obutí. Nechápu jak to, že jsem si RUčka 270-ky nepořídil už někdy dříve!

Jako orientační běžec jsem k Inov-8 Race Ultra 270 přistupoval se značným despektem. Jsem věrný příznivec X-Talonů 212, které občas podvedu s jejich sesterskou řadou Mudclaw. Odjakživa hledám pořádný trhač bahna, na který se můžu spolehnout nejen v lese při orienťáku, ale také při náročných horských ultramaratonech. Začátkem května se mi špatná volba obuvi stala při jednom ze závodů v orientačním běhu téměř osudným a byl jsem moc rád za to, že mi kamarád poskytl na závod své rok staré Race Ultra 270. Po doběhnutí do cíle jsem byl překvapen, že se bota vypořádala i s lehčím terénem a rozhodl jsem se, že si ji časem pořídím.

Dva měsíce na to se vydávám na přeběh korsické GR20-ky, která patří mezi nejnáročnější horské přechody v Evropě a svými parametry (180 km / 14 km převýšení) budí respekt. Severní část treku je spíše skalnatějšího a méně běhavého charakteru. Místy lezecké úseky, které zdoláváte s ocelovým lanem v ruce se postupně mění na kamenné cesty doplněné o přelézání několikametrových balvanů. Jižní část GR20- ky je více běhavá. Kamenné pěšinky se střídají se šotolinou a lezení po skalních plotnách je spíše výjimečné. Obecně se jedná o neskutečně pestré prostředí, ve kterém otestujete (nejen) své vybavení na maximum.

Společně se svým běžeckým parťákem jsme se rozhodli absolvovat trať za pět dní a jako obuv jsme zvolili Inov-8 Race Ultra 270. Zatímco můj spoluběžec Adam sáhl po již několik měsíců oběhaném páru, já jsem si vzal fungl nový. Vůbec jsem si nelámal hlavu s tím, že boty nemám rozšlapané, protože na puchýře nebo otlaky netrpím (dokáži jim předcházet) a potřeboval jsem mít jistotu dobré přilnavosti. Také mi přišlo zajímavé sledovat změny, které se v průběhu naběhaných kilometrů podepisují na celkovém stavu obuvi.

Už od prvních kilometrů jsem si uvědomil, jak všestrannou botu mám na nohou. Perfektně sedí, skvěle čte terén a podešev s jemným vzorkem poskytuje dostatečný záběr na všech myslitelných površích. Především mě mile překvapil grip, který mi poskytl dostatečnou oporu při náročném stoupání po žulových skalních plotnách. Může za to použití tří různě tvrdých směsí od nejtvrdší v patní části, přes středně tvrdou směs pod středem chodidla až k nejměkčí směsi po obvodu. Díky skvělé přilnavosti jsem se nebál pouštět do obtížných manévrů, které byly na hranicích mých možností.















S přibývajícím množstvím kilometrů jsem pochopil, že použitá textilie ve vnitřní části boty je velice poddajná a pohodlná. Botu jsem měl na noze od rána do večera a skutečně jsem nezaznamenal sebemenší problém v oblasti pohodlí. Při běhu po šotolinových cestách jsem ocenil spojení jazyku s vnitřní částí a tím i zabránění vniknutí kamínků dovnitř boty. Velice praktické pro dlouhé běhy.
Dobrou prodyšnost zajišťuje svrchní materiál, ke kterému jsem byl ze začátku skeptický. Bál jsem se totiž, že ho proděravím při prvním nakopnutí ostřejšího kamene nártem nebo že postupem času vytvořím díru v oblasti malíčku. Po více než 300 km musím konstatovat, že k žádnému poškození nedošlo a použitý materiál zlepšil odvětrání boty. Po celodenním přeběhu se mi v kombinaci s dobrou ponožkou nestalo, že bych měl propocené a rozmáčené chodidlo vlastním potem tak, jak se mi to stává u jiné běžecké obuvi.

Musím se přiznat, že jsem příliš nevěřil ochraně prstů před střetem s předměty, jako jsou například kameny nebo klacky. Je pravdou, že obsázka špičky není nějak zvlášť široká. Nikdy se mi však nestalo, že bych některý objekt nakopnul natolik bolestivě, aby mě to omezovalo v dalším pohybu. Přední část boty je natolik široká, že i po několika hodinách na nohou, kdy noha lehce napuchne, jsem necítil nedostatek místa. Naopak se mi spíše zdálo, že širší špička má za následek menší fixaci v traverzech a celou situaci zachraňovalo skvěle padnoucí kopyto.

Inov-8 Race Ultra 270 má drop (rozdíl mezi špičkou a patou) pouhé 4 mm, což nahrává do karet především nám, co došlapujeme přes střední část nohy. Pata se nachází ve výšce 14 mm a špička ve vzdálenosti 10 mm nad povrchem, což nemusí příliš sedět začínajícím běžcům a obecně to vybízí ke svižnějšímu tempu.

Korsika je pohořím uprostřed moře a několik dní celodenního přeběhu se negativně podepsalo na stavu podešve boty. Nabízí sice perfektní ochranu chodidla, dobrou odezvu od podkladu a ani při běhu po ostrých kamenech mě nebolely plosky nohou, bohužel jsem však vzorek na podrážce odrovnal překvapivě rychle. Po 60-ti hodinách zdolávání GR20-ky mi na přední části boty zbyla ze špuntů jen torsa. Na druhou stranu musím říct, že takto náročný terén by z hlediska podrážky nepřežila žádná bota a byla to daň, se kterou jsem musel dopředu počítat. Také bych chtěl zmínit, že se obuv příliš nehodí do bahnitého terénu. Nepříliš vysoký vzorek se rychle zanese a přestává plnit svou funkci. Naopak mě 270-ky mile překvapily na silnici. Nejedná se samozřejmě o silniční botu, nicméně pokud hledáte trialovou obuv, která vás vyvede ze šedivého městského asfaltu až mezi luhy a háje, těžko najdete konkurenta.


Nás minimálně provedla přes jeden z nejtechničtějších ultra trailů v Evropě a nezklamala mě v žádné situaci. Vlastně i díky ní jsme přeběhli Korsiku místo za pět dní, pouze za čtyři dny a dost možná jsme se tak stali nejrychlejšími Čechy, kteří trať z Calenzany do Concy zvládli. Z mého pohledu byly Inov-8 Race Ultra 270 nejideálnější volbou, kterou jsme mohli zvolit.
Kompletní report od kluků najdete tady http://svirda.cz/?p=2604 

čtvrtek 21. července 2016

Reklamace :-)

Se souhlasem autora si dovolíme publikovat jeden mail...

Dobrý den,


obracím se na vás se svou peripetií, která se mi přihodila o právě proběhnuvším víkendu na závodech v orientačním běhu v lesích nedaleko Žihle.
Před téměř třemi lety jsem si zakoupil obuv od vaší značky Inov-8. Konkrétně to byl model O-roc 280. S botami jsem byl spokojen, jen se mi tu a tam stalo, že vypadl nějaký ten hřeb. Uvedu na pravou míru to, že se nejednalo o žádný zlatý hřeb večera. Jak plynul čas, tak jsem se také sžíval s touto obuví. Dalo by se říci, že mi přirostly jak k noze, tak i k srdci. Naběhal jsem v nich stovky kilometrů všelijakými terény, ve všelijakém počasí. Boty byly se mnou v dobrých, ale i ve zlých časech. Zažily sladká vítězství, ale zrovna tak hořké porážky. Ano, sem tam udělaly nějakou tu botu, ale kdo z nás je nedělá.

Už už jsem je málem oplakal, když se mi na botách udělal žralok a krom toho, že jsem plandal za soupeři, plandalo i moje obutí. Vykřesal jsem jiskřičku naděje lepidlem, které vše spravilo, a boty byly jako nové. Myslil jsem si, že pokud se mnou boty nijak nevyběhnou, tak v nich naběhám ještě spousty kilometrů. Jenže zmýlená neplatí. Poslední víkend se jim stal bohužel osudným.

Pojďme k meritu věci. V sobotu probíhal béčkový žebříček v orientačním běhu v okolí Žihle. Byl jsem přihlášen do kategorie H21A. Na start i část závodu jsem absolvoval právě v těchto botách. Závod se zrovna lámal do své druhé poloviny, když v tom se to stalo. Co čert nechtěl, měl jsem na svém postupu potůček a to i s přilehlou bažinkou. Okolí této bažinky a potůčku byla plně v režii vysokých kopřiv a jiné vysoké trávy, jejichž názvy jmenovat nesvedu. Přičemž kombinace těchto faktorů stalo se mně a mým botám osudnou. Zapadl jsem do bažiny zhruba po kolena a při snaze vyprostit se z této svízelné situaci mi boty zvostaly v té hloubce. Sotva jsem vylezl, hladina se zavřela a boty byly ty tam a mně zbyly jen oči pro pláč. Jen pro upřesnění, k ledabylému zašněrování tkaniček nedošlo. Několikrát jsem to před startem kontroloval. Celou situaci zachytila GPS jednotka na mé ruce a tak se nyní můžeme podívat na obrázek, který popíše inkriminovaný incident nejlépe.


Na svých webových stránkách (zde je odkaz) uvádíte, že řada Oroc je určena pro absolutní offroad, led, sníh, ale hlavně do hlubokého bláta. Což se onoho osudného dne bohužel nepotvrdilo. A právě hluboké bláto způsobilo to, že moje boty budou navždy zapomenuty v propadlišti dějin.

Na základě všech již zmíněných faktů jsem se rozhodl, že tyto boty budu reklamovat, neboť dle mého názoru bohužel nebyla dodržena specifikace těchto bot. Zkrátka mě boty v blátě doslova nepodržely. 
Vím, že nám v celé této zapeklité kauze chybí předmět doličný. Bohužel ale nejsem svépomocí schopen tyto boty v bahně vypátrat, věřím ale, že pokud bychom dali do kupy pátrací tým, naše práce by slavila úspěch.

Ještě přikládám fotku z cíle, kam jsem se po 201 minut dlouhém snažení dostal.

PS: určitě si všimnete, že mám roztrhlou ponožku. S výrobci těchto ponožek se taktéž chci vypořádat neb tento typ ponožek zdá se mi taktéž nevhodný. Jednu ponožku jsem totiž ztratil a jak dopadla druhá vidíte sami. 

pondělí 20. června 2016

Dolomity Extreme trail - Tomáš Kačmarčík




To bola krása, vracal som, no na konci som mal slzy v očiach od radosti

Na preteky Dolomiti Extreme Trail pri talianskom Val di Zoldo s parametrami trate 103 km a +7150 výškových metrov som sa prihlásil už začiatkom februára spolu s kamarátmi z Banskej Bystrice, ktorí bežali kratšiu 53 km dlhú trať. Cestovali sme spoločne autom v stredu ráno 8. júna. Ubytovanie sme zohnali dedinke Cibiana di Cadore cca 30 min autom od miesta štartu. Vo štvrtok sme išli na prezentáciu v meste Forno di Zoldo, kde sme si prevzali štartovné čísla a absolvovali kontrolu povinnej výbavy. Po obede sme šli na výlet v Cortina d‘Ampezzo.




Strašný úvod

Preteky štartovali v piatok 10. júna večer o 22.30 h z mesta Forno di Zoldo. Ja som bol jedným z 320 vytrvalcov z 26 krajín sveta. Cítil som pokoru rešpekt a úctu ku každému, kto tam stál. O krátku chvíľu to začalo 3 - 2 - 1 štart a vybehlo sa svižne prvé 3 km po asfaltovej ceste a po rovine a zvládol som ich na pohodu niečo pod 13 minút. Potom sa zahlo v pravo a prešlo sa do úzkeho chodníka, kde začalo prvé stúpanie. Môj plán bol jasný od začiatku. Ísť prvé kopce v pohode nenechať sa strhnúť atmosférou aj keď ma niektorí začali obiehať. Po asi 10 km som zastal, aby som si doplnil vodu, ktorá mi došla. Všetko šlo v pohode tak ako som chcel. Prvý bufet bol na 17. kilometri a mne začalo byť zle od žalúdka. Vošiel som do chaty, napil som sa a len tak tak som stihol vybehnúť von začal som vracať. Problém bol na svete. Neviem, prečo sa to dialo. Asi studená voda, čo som si predtým nabral a pil. Inak som bol v pohode, len žalúdok protestoval tak ako na pretekoch CCC okolo Mont Blancu, ale tam sa mi to stalo až v polovici a nie na začiatku. Vrátil som sa do chaty a zvolil taktiku stravovania ako na CCC. Pil som kolu a jedol chlieb s džemom a dobre nasolenú polievku s cestovinou. Toto som v sebe udržal  len asi 10 min a znova vracanie.

Odstúpiť či pokračovať?

Začal som zvažovať že odstúpim, ale šiel som ďalej od 20 km po 30 kilometer som nič nejedol, len trocha pil, čo viedlo ku kŕčom v nohách, mal som tmavý moč a bál som sa dehydratácie. Začal som viac chodiť a piť, aby som sa stabilizoval. Terén bol v tomto úseku veľmi technický - po kameňoch strmé výšľapy, strmé zbehy a miestami sa vôbec bežať nedalo kvôli terénu. Do toho hmla a s čelovkou som miestami videl len asi na 3 - 4 metre. Ďalšia kontrola bola na 32 kilometri v Paso Duran - ďalšie vracanie. Neskutočne sa mi uľavilo, keď sa ma chlapík na kontrole opýtal, či by nebolo lepšie skončiť  ja som mu odpovedal, že nie, že teraz sa to len začína. Vypil som dva poháre koly a dal si opäť pekne nasolenú polievku, utrel hubu a poďakoval sa. Pokračoval som ďalej, aj keď som mal toho plné zuby. Myšlienky na odstúpenie stále vírili hlavou. Hľadal som dôvod, prečo ísť ďalej a stále som nejaký našiel. Raz som myslel na trénerku, ktorá mi venuje svoj čas, potom na ľudí, čo ma podporujú a fandia mi i na slová Zbyňka Cypru: „Musíš šlapat zelí“, ktorými ma hecoval na skialpinistických pretekoch Bokami západných Tatier.



Kašlem
na to! Ale...

Úsek medzi 32. km a 41. kilometrom bol znova ťažký a na 35. kiláku sme nastúpali 350 m po skalách. Znova som dostal kŕče v nohách, ale už som aspoň nemal až také problémy so žalúdkom. Začalo svitať, bolo už dobre vidno a terén začal byť behavejší. Na ďalšom bufete po 48 km som si dal znova polievku čaj, kolu a jeden energetický gél. Už mi bolo všetko jedno a povedal som si, že to ukončím na ďalšej kontrole, ktorá bola Paso Staulanza na 58. kilometri. Potom však na bufet dobehla prvá žena, tak som ešte skúsil bežať s ňou. Už po 2 kilákoch som si už však išiel svoje tempo spolu s Talianom Lucom a ona zaostala. Dobehli sme spolu na kontrolu na 58km tu som sa na chvíľu posadil, aby som vysypal kamienky z topánok. Znova som si dal kolu aj polievku s cestovinou, obul mokré boty a predsa len pokračoval.

Ani bundu som si nedokázal zapnúť

Od tejto kontroly som sa cítil lepšie ako po 25 km, žalúdok bol už celkom v pohode, kŕče v nohách prestali. Cítil som silu a ľahkosť, terén bol už oproti prvej polovici podstatne lepší rýchlejší, a tak som začal konečne bežať spolu s Lucom, lebo jeho tempo mi vyhovovalo. Bolo ťažké mať nohy v suchu, bolo tam veľa vody a blata, pretože pred pretekmi skoro celý týždeň pršalo. Na chvíľu sa nebo otvorilo a mohol som si vychutnať výhľady. Bola to krása a navyše sme začali dobiehať bežcov ktorí boli pred nami.Ozaj som si to začal užívať.Ani neviem ako a boli sme na 80km.Keď sme začali stúpať Monte Rite 2183 m. n. m, chytil nás silný dážď s vetrom. Rýchlo som si obliekol nepremokavú bundu, no nevedel som ju zazipsovať, lebo ruky som mal znecitlivene chladom. Bola mi zima, ale našťastie v klesaní z vrcholu bola ďalšia kontrola na 82. kilometri a aj bufet. Takže moja klasika - čaj, kola, polievka, jeden gél a bežať ďalej. Bola mi zima a jediný spôsob, ako sa zohriať, bolo bežať rýchlejšie. Počas asi 5 km dlhého zbehu sa však na blate dosť šmýkalo prví to stihli ešte za sucha.

Robí si zo mňa srandu?


Na ďalšej kontrole po 87 km som opäť pridal ku klasickému jedálničku chlieb s džemom,čaj,kola,gel a polievka. Znova som sa musel vyzuť, aby som si vyčistil boty od blata a štrku. Chodidlá som mal rozmočené a začali mi tŕpnuť palce na pravej nohe. Už som však vedel, že to dokončím aj keby som mal dokráčať až do cieľa. Posledný dlhý zbeh v daždi bol ozaj nádherný dva kilometre prudko dole o 500 výškových metrov. Žiadne serpentíny, len rovno, korene, kosodrevina, mokré kamene v lese, blato, potom traverz cez suťovisko. Na konci sedela dievčina, ktorá mi ukázala, kadiaľ mám ísť. Keď som to videl, myslel som si, že si robí srandu. Stena v lese v blate a listí 200 výškových metrov. Asi na 340 m bolo mi do plaču a do stehna som dostal kŕč. Ozaj chuťovky.

som vedel, že to dám


Na poslednej desiatke už boli fajn krátke strmé zbehy, traverzy, blato, lístie. Prestalo pršať, obehol som ešte dvoch borcov. Dva kiláky pred cieľom som zastal, aby som vyzliekol nepremokavú bundu, lebo vyšlo slnko a bolo mi už teplo. Čakalo ma ešte posledné stúpanie, ktoré som celé vycupital so slzami v očiach. Mal som veľkú radosť, že som to zvládol. Celú dobu som nevedel, na akej pozícii som. V cieli som bol za 17 h a 34 min, čo nakoniec pre mňa znamenalo parádne 17. miesto celkovo. Hodnotenie podľa kategórií nebolo, ale to ani nie je pre mňa teraz dôležité. Čísla sú len bonusom za tréning. Dôležité je, že som v zdraví dokončil aj napriek problémom v prvej polovici. Že som vyhral sám nad sebou, že som dokázal v druhej polovici zrýchliť a posunúť sa o 17 priečok. Som šťastný. Opäť sa mi potvrdilo, že preteky sa končia až v cieli. Dolomiti Extreme Trail si prívlastok EXTREME právom zaslúži. Bolo tam všetko - ťažké technické stúpania, ťažké zbehy, hmla, dážď, mokro, blato, široké cesty, úzke chodníčky  - jednoducho pravý trail. O náročnosti svedčí aj to, že do cieľa s limitom nastaveným na 28 hodín dobehlo len 129 z 320 vytrvalcov. Silný zážitok. Jedno ma však veľmi mrzí. Počasie mi nedoprialo užiť si naplno výhľady v Talianskych dolomitoch. Ďakujem za podporu ŠportRysy, Inov-8 a TatraClima a všetkým, čo mi držali palce.



A aj ostatným, s ktorými som tam bol, a ktorí bežali kratšie trate, lebo toto bola úspešná akcia pre našu super partiu.
Trať - 53 km +2800 m
Peter Volnar 10. celkovo
Zdeno Longauer 17. celkovo
Alena Slana 3. miesto v kat. ženy a celkovo 60. miesto
Filip Kristl 25. celkovo
Trať 23 km +1000 m
Katarína Lovrantova 1. miesto v kategórii žien a celkovo 4. miesto
Tomáš Szabo 56.  celkovo

čtvrtek 2. června 2016

Běh do Choča - David Novák

Testovat tyto boty jsem se rozhodl na slovenském závodě Běh do Choča hned po tom, co jsem uviděl ty bouřkové mraky při příjezdu do Vyšného Kubína, odkud se později startovalo. Celou noc šílený slejvák a bouřka. Vstávám oblékám se a vklouznu do bot. Už na první dojem jsou pohodlné.

Venku je opravdu krásné bahno a už začínám být natěšený na to co botky předvedou. Trať je opravdu rozmanitá obsahuje na svých 6,5 km a skoro 1200 výškových metrech bláto, kořeny, kamení i skálu. Dokonce i rovinu a prudký kopec. Ideální prostředí na zjištění co se v botách ukrývá. Teď je na řadě registrace a rozbíhání se na závod. Překvapivě boty přeběhly i asfalt.





A už je to tady startovní čára a koukám dolů na své krásné nové botky s pěknou barevnou kombinací. Tři dva jedna Start. Začátek tratě po polní rozblácené cestě mírně do kopce až k Choči. Okamžitě cítím jak podrážka zabírá a nepohne se ani o kousíček. Asi po dvou kilometrech začal opravdový kopec. Krásně se to zlomilo do stěny z bahna a kořenů. A perfektně vymyšlená podrážka opět nezklamala a krásně drží, navíc se vůbec nezanáší a také musím ocenit lehkost bot. Přišla kamenitá pasáž kde se bota tvářila občas trochu nejistě ale přesto to zvládla. Postupně jsem se probojovával startovním polem až jsem najednou předbíhal celkově čtvrtého a obsadil jeho pozici. Proběhl jsem pasáže na skále pak technické místo mezi kořeny a cíl. Super pocit a nádherný závod. O chvilku později už jsem si vychutnával v seběhu jistotu na kluzkém terénu a vložil jsem do bot všechnu důvěru, kterou si zaslouží. Jediné co mi trochu dělalo problém byla lehce odřená pata ale věřím že se boty za chvilku vymačkají a bude to v pohodě. Za mne bezvadná zkušenost s těmito botami!
   


úterý 24. května 2016

Červená a černá


Ta první je stará jeden rok, ta druhá teprve jeden běh… Nový pár bot v botníku mě pobídl si zavzpomínat. Listuji na blogu hledám rok starý článek. Na pohodlí se rychle zvyká, až jsem překvapený svým nadšením z minulého jara, zapomněl jsem na něj. Ale je to jedině tím, že se z něj stal každodenní standard… Až teď s botou novou, a přitom tak děsně známou, přišel impuls se k tomu vrátit. Zjišťuji, že nadšení nezmizelo. Po roce bych to nenapsal jinak. Jenom přidávám poznatky, že ta bota je držák a důvěra stoprocentní. Užívám si to dál.

Radovan Čech

pátek 29. ledna 2016

Recenze ROADCLAW 275 od Ondry Fejfara

Na tyto botky jsem se obzvlášť těšil. Po třech týdnech přechodného období, tedy období odpočinku prokládaném pouze lehkými výklusy, na mě čekala tvrdá zimní objemová příprava. Do plného tréninku jsem se znovu vrhl začátkem prosince. Jako skvělou motivaci jsem dostal na otestování nový model od Inov-8 Roadclaw 275 určený převážně na silnici. Od začátku jsem ho nešetřil a dal mu pořádně zabrat.

Z dosavadní silniční kolekce Inov-8 jsem podobný model v nabídce hledal marně. Při nabíhání objemů určitě nepreferuji minimalistickou obuv, protože si myslím, že chodidlo potřebuje dostatečnou podporu a tlumení, jinak je to balancování na hraně zranění. Při běhání na silnici to platí dvojnásob. Také Roadclaw mi ze začátku přišly docela tvrdé, ale díky dostatečné podpoře jsem na chodidlech cítil pocit bezpečí. Přeci jenom jsem byl zvyklý běhat v měkčích, robustnějších modelech, které ale člověku nedávají takový drajf a chybí „pocit rychlosti“.


Roadclaw jsou lehké a jakmile jsem si je obul tak jsem ucítil dynamiku, jakou znám z modelů Inov-8 z terénu. Po pár desítkách kilometrů, jak se má chodidla začala s Roadclaw sžívat, byl první dojem „tvrdých bot“ pryč a já si i na silnicích a rozbitých cestách začal užívat jistotu odrazu/dopadu a skvělý grip. Ten oceňuji především v momentě, kdy si chci trochu zrychlit, seběhnout kopec nebo třeba jen zakličkovat mezi kalužemi. Roadclaw mají v sobě hravost, kterou musíte objevit. To na rovné cyklostezce, kde vidíte kilometry před sebe, úplně neobjevíte.

Roadclaw mají skvělou podrážku ze tří druhů směsi, která je klíčem úspěchu. Podrážka není zdaleka tak hladká jako u typických silničních modelů a obsahuje středně hrubý vzorek. Oproti botám do terénu je tato směs o poznání tvrdší a naznačuje velice dlouhou životnost. Na první pohled je zřejmé, že se s Roadclaw nemusíte bát vyběhnout ani na opravdu špatné silnice, rozbité cesty nebo klidně do lehčího terénu. Sám můžu potvrdit, že variabilita povrchů, s kterými si Roadclaw poradí, je vysoká. Naběhal jsem v nich spousty kilometrů mimo asfalt a střídání různých povrchů botám nedělalo problém. Až bláto a horský chodník byl nad jejich síly, přesto to bylo stále lepší, než u klasických silniček.















Tvrdý test nastal při silném sněžení začátkem roku. Silnice v okolí mého bydliště pokryl sníh a já byl zvědavý, jak si s ním Roadclaw poradí. Příjemně mě překvapily, protože směs dokázala k zasněžené silnici přilnout celkem dobře. Zvládl jsem v nich běhat po sněhu do kopce i z kopce bez výraznějších problémů. Velice také oceňuji, že podrážka není náchylná na uvíznutí kamínků a sněhu mezi výstupky.

Jako drobnou nevýhodu vidím špatnou voděodolnost, která by se u takové boty určitě hodila. Vysoká prodyšnost je sice fajn, ale většina lidí běhá celoročně, za deště, za mokra i po sněhu a tento model je určený do každých podmínek. Zrovna Britové na to mohli při vývoji myslet více :-)

Mnoho lidí vede své výběhy nikoliv čistě terénem, ale vždy nějakou kombinací silnice/terén. Já nejsem výjimkou. Ať už musíte do terénu po silnici prostě doběhnout nebo vaše oblíbená trasa zkrátka takto vede. V obchodě vám však budou tvrdit, že univerzální bota neexistuje a že byste se měli rozhodnout, po čem to vlastně chcete běhat. Myslím si, že přesně pro tyto případy můžou být Roadclaw skvělou volbou. Díky univerzálnosti kombinované s lehkostí a dynamikou to mohou být také dobré boty pro stále více oblíbenější city-trailové závody.

S Roadclaw jsem naběhal na přelomu roku přes 300 kilometrů (z toho 70% po asfaltu) a bota jako celek ani vzorek nejeví známky opotřebení. Ukazuje to na dlouhou životnost této boty. Nevýhodou může být její vyšší cena, ale za to vám prokáže dobrou službu a bude dlouho sloužit.






středa 20. ledna 2016

O Pražské 100 - pozdě ale přece



Podzim se mně tréninkově příliš nevydařil. I když nutno uznat, že to bylo na úkor jiných radostí. Doma nám dorostlo další dítko do školního věku a organizaci běžného týdne nebylo jednoduché porovnat. Zavést, vyzvednout, kroužky, práce, úkoly.. a pak někde sport. Moje tréninkové hřiště - cyklostezka podél Svratky - zůstalo často opuštěné, týdny nemohly nabrat správný rytmus. 
V tomto rozpoložení mě dostihla i Pražská 100ka. Zděšení: to už je prosinec? Musel jsem se i podívat, jestli jsem se doopravdy přihlásil! Nebo jsem to jen chtěl udělat a zůstalo to na nekonečném seznamu úkolů jako spousta dalších věcí? Mám zaplaceno, rozhodují se tedy pro umírněnou účast v tempu svižného turisty.




Je pátek, sedím v tělocvičně ve škole v Berouně. Blíží se desátá hodina večer. Normálně v pátky s touto večerkou ČSTV odpadám na lůžko. Tento týden byl také náročný, ale cítím se jinak. Kouzlo příprav na dlouhý běh zafungovalo lépe než nejsilnější káva. Zapomínám co bylo a všechny buňky se upínají k hodinám, které proběhnou. Budu závodit. Projíždím pohledem vyskládanou výbavu. Cítím v tom trochu rutiny, ale příjemné. Rozhodně mně nepřipadá, že jsem se naposledy takto balil koncem léta na rogainingu ve Finsku. Mám pocit, že to bylo tak před dvěma týdny. Co jsem mezitím dělal? Pohled se mě vrací k výbavě, už chvíli vidím, které věci jsou tam navíc, ale nikdy se nedonutím je nechat doma, nevzít a nenachystat, co kdyby náhodou… Alespoň, že už je neberu s sebou na trať a netáhnu je až do cíle. Dříve to tak bývalo. Naštěstí se pokrok nedá zastavit, zbytečnosti mně už nějaký čas do běhací vesty nevlezou. Navíc na akci typu P100 bude zdrojů dost i cestou. Běh „od polívky k polívce“ miluji, dal by se podle mě dělat do nekonečna. Třetí houska, pár tyčinek a náhradní ponožky letí do kouta, žádné „pro jistotu“ se nekoná, vak s vodou je plný jen do 2/3. Míň už to bez rizika nejde. Startovní výstřel, výkřik, nebo co to bylo, mě zastihne v podřepu, když zasunuju háčky od návleků do bot. Ale o sekundy nejde, vybíháme dlouhou ulicí směrem na Děd…

Znovu vybíhám stejnou ulicí na Děd (70km). Brzy bude svítat. Zážitky z noci byly vesměs známé a pozitivní. Úvodní desetikilometry mám nakrájené podle známého scénáře: nestíhání na startu, zběsilý úprk v prvních hodinách, ubývání světel, drobné bloudění, první noční polévka, dlouhý a tentokrát velmi příjemný souběh v malé skupině, menší zaváhání (šel jsem si odskočit nebo co?), samota. Ta mě pak provází až do lehké ranní apatie, kdy mě dohání Vašek Král, ale na spolupráci to zrovna nevidím, sedím totiž opřený o strom a žvýkám sousto. Pak trasa najíždí na mně známá místa. To vítám, na velké dumání kudy a kam se příliš necítím. Hospoda, polívka, kofola, další běžci zezadu (100km). Teplo v žaludku a nášup cukru (nebo něco jiného?) mě vrhají do nejlepšího rozhodnutí na trati: předčasný finiš! Vybíhám jako by každá zatáčka byla poslední, je mně příjemně teplo, hlava čistá. Na pár kiláků se k mému překvapení a radosti přidává Ondřej, který nemohl odstartovat pro chorobu. Souvislý hovor už jsem potřeboval, kilometry mizí. Že to takhle nepůjde až do cíle tuším, je to ještě 30 km. Ale krásných 30. Přímý tah na Prahu, spousta neznámých míst, cáry přírody pohlcené městem. Pak se upínám k myšlence, že doběhnu za světla, tak jako loni. Šero, cíl (130km) – povedlo se, 6.místo

Mezi odstavci uběhly týdny, jednou to bylo moc shonu, potom až moc pohody, co mně bránilo dopsání. Aktivovala mě zpráva, že P100 někde něco vyhrála. To je dobře. I já to tak cítím!

Radek Čech


neděle 27. prosince 2015

Běžecký botník nejlepšího českého triatlonisty, Honzy Čelůstky

Nerad píšu recenze  po pár kilometrech. Obzvlášť když máte dvoje podobné botky, které jedny sednou hned a ke druhým se neproběháte ani po 300km. Takže i přes to, že materiál jsem si vyzvedl v obchodě na Smíchově už v červnu, tak dojmy sepisuju až teď. No, možná to šlo trošku dřív, ale lenost se mi taky nevyhýbá J

ROAD-X-TREME 220

Po nafasování na Smíchově jsem vyrazil přímo na repre kemp na šumavský Špičák. Když  rozbalil krabici, tak masér Souky jen suše konstatoval: „na tenis dobrý“ J Opravdu, v převládající bílé barvě s červenou, botky vypadají spíš na krále antuky než tartanu.  Teorie zní 220 gramů, sklon 4mm a kopyto spíš pro širší nohu.  V tom byl nejspíš u mě problém.  Mám sice širokou nohu, ale asi ne dost. Pořád mi zajížděly jazyky (celkem tenké) obou bot do boku. Vytáčelo mě to fakt neuvěřitelně. Blbě to vypadá a taky to není moc pohodlné. V 220kách jsem běhal rychlejší věci od 100m rovinek po 2km úseky kolem ANP. Svršek je hodně prodyšný, v bílé barvě náchylný na špínu a zavazování tradičně u Inov8 bez problémů. To podrážka je docela tenká, což vylučuje jakýkoliv terén. Sebemenší nerovnost či kamínek bolestivě cítíte. Silnice a dráha jsou bez problémů a to včetně mokra. Na pohodlí se tady moc nehraje. V reálu botka vypadá docela „měkce“, ale čekal jsem asi zbytečně moc. Nejspíš jsem rozmlsaný F-lite 240, která mi líp sedí na noze a subjektivně je pohodlnější, rychlejší a zvládne i lehký terén. 220ky mě krom neposlušných jazyků v ničem nezklamaly, ale zároveň ani nepřesvědčily. Kdo má širokou nohu, hledá univerzály na rychlý trénink/závod a má rád kontakt s podložkou, může být spokojený. Já se k nim neproběhal během 300km a zůstávám u F-lite 240.

ROAD-X-TREME 250

Jestli za design dostaly „tenisové“ 220ky 60%, tak 250ky v modro-žluté kombinaci mají 90%. Navíc nejsou zdaleka tak náchylné na ušpinění, což u někoho, kdo boty nepere, dává výrazné plus. Sklon je 8mm a váha 250 gramů. Reálně zvážená nová bota ve vel.43 má 244 gramů. To na botku, kterou jsem chtěl používat na delší běhy je hodně slušné. Nebudu chodit kolem horké kaše. 250ky mi sedly hned jak prdel na hrnec. Běhal jsem v nich jak pomalé klusy, tak fartleky a hlavně delší svižné běhy. Nekonalo se u nich žádné zajíždění jazyku. Přitom svršek je od pohledu stejný jako u lehčího kolegy. Na značku Inov8 jsou dost pohodlné (samozřejmě papuče typu Pegasus od Nike to nejsou) a přitom stále dostatečně rychlé. Kamínky a větvičky už přežijete a nemusíte se za každou cenu držet asfaltu.  Jsou to boty opět pro širší nohu, ve kterých se dá běžet docela daleko (já 20-25km), svižným tempem (pod 4min/km) a klidně v lehkém terénu (parky, polňačky). Ale zvládnou občas i rychlé rovinky, aniž by jste se „tahali“ s botama 300+ gramů. Opotřebení ani po 800km není moc viditelné a dokonce malé špuntíky v přední části jsou na botě v plném počtu. Nejsou ani nějak extra prošlapané, což je asi tím, že ani jako nové to nejsou úplně bačkůrky. Dnes používám už druhé. Ty původní slouží v posilovně a na běhátku, a pokud bych je vypral, tak nikdo nepozná zda mají 80 nebo 800km. Pro mě zatím asi nejuniverzálnější boty od Inov8 s výjimkou terénu. Na papíře oproti X-treme 220 nepatrný rozdíl, pro mě v reálu obrovský.

Díky 250kám se změnila i má běžecká „garáž“:

závod F-lite 195
rychlý trénink F-lite 240
objem Road X-treme 250

terén X-Talon 212


pátek 11. prosince 2015

WUHAN OUTDOOR QUEST 2016 – Když muži pláčou…

Kolem adventure race závodů se pohybuji již docela dlouho. Myslel jsme si, že jsem už zažil všechno nebo respektive myslel jsem si, že některé věci, které jsem nezažil, tak se ani nestanou. Chyba! Je neděle 11. října 22:00 a já ležím na hradecké emergency fyzicky na dně. Pracovní vytížení spolu s úrazem lokte se projevilo  akutní burzitídou lokte. Obrovský tenisák není strašákem, pořád ještě je do Číny 20 dní.
No co, vytáhnou mi vodu, pár dní odpočinu a jedeme na novo. Jenom s pádlováním to nevypadá dobře, budu se v přípravě na poslední závod sezony muset bez mojí oblíbené disciplíny prostě obejít. Višňák, zatejpovat a za tři dny vypadá loket v pořádku. A tak rychle šup na kolo, běhat, koloběžka, kolce...šup, šup....už jenom 15 dní do startu. Sakra...loket opět natéká, opět nedělní emergency, opět punkce lokte (10 dní do stratu)...tentokrát ovšem raději vzorek na kultivaci.....a dáme tam antibiotika....zatím širokospektrá...nevíme co to je. Za tři dny přijďte. Přišel jsem....Stafilococus aurelius...nemusím mít státnice z latiny, abych pochopil, že to není sranda. 8 dní do startu.....zúžujeme antibiotika.....už víme, kde je problém. Normální řešení normálního člověka: klid, klid, zrušit závod. Adventure race nenabízí normální řešení, protože ho nedělají normální lidi. „Takže na rovinu pane Šinkovský.....chcete jet do tý Číny..ok. Antibiotika přestanete brát den před startem, to nám akorát vyjde. Budeme se modlit, že to zabije toho zlaťáka, ale že to nezabije Vás. Čtyři dny do startu....“ Cítím se skvěle..antibiotika zřejmě zabírají...loket se vrací do normálu….lehce se pohybuji abych se udržoval. Sbírám rady, kde můžu....“Hele Šinky....okamžitě začni brát rakytník a céčko...antioxidant....neutralizuje to ty antibiotika...a hlavně počítej  s tím, že ať se děje, co se děje.... výkon po antibiotikách bude vždy minimálně o 20% horší.“ Díky Tome (Dr. Tomáš Soukup - GoMango)..... Většinu našich závodu končíme všichni hodně na hraně a odečíst si 20%....si nedokážu představit.
Den před startem... Etapové závody Adventure race. místo Wuhan, sřední Čína, účast nejlepších světových týmů. Rozjetí i rozběhání v pohodě, cítím se dobře, sebevědomí jde opět nahoru. Pchá prej 20% dolů....
DEN 1 Start: - hromadný na kole, hned jdeme jako tým dopředu. Nově sestavená čtveřice (Leoš Roušavý - mistr světa v kvadriatlonu, David Jílek - jeden z nejlepších ironmenů u nás a adventure race klasika Bára Válková a já) se cítí na hodně dobré umístění. Rychlé kolo, změna na kajak (15 km), stále na 5. místě, žumarování z lodi na most a následné slanění zase do lodi...pořád jedeme špici...rychle na orienťák s GPS navigací. Minutové přezutí, bude bahno,kamení, voda… beru již řádně prošláplé, ale osvědčené Trailroc 295 (they are still the best). Bohužel slepá víra v moderní techonlogii nás stojí 15 min. Chybně nastavený systém zapisování koordinátů nás od kontrol odchyluje a na nejlepší ztrácíme. Chce se mi brečet....všichni jedou perfektně, ale taktická chyba nás sráží na 10.místo. Ještě pořád máme 2 etapy. Prvně začínám cítit zničující efekt antibiotik. Laicky řečeno...jedno místo Vám vyléčí a zbytek těla oslabí....v mém případě se začíná ozývat tříslo, které jsem si lehce natáhl při tréninku na koloběžce a také začínající nachlazení, protože tělo se není schopno bránit zvýšené námaze a fuj počasí (déšť, 5°C, vítr).
DEN 2: Rozběhání....všechno špatně...levá noha ...nemůžu na ní kvůli tříslu došlápnout...a to nás čeká na začátku sprint na 7,5 km, 35 km kolo, 15 km kajak a hlavně potom 15 km běh a slanění vodopádu. Až do závěrečného běhu vše jak má být, jsme na špici mezi nejlepšími…ještě 1,5 hod. běhu v náročném terénu. Profil i terén se rychle střídají – asfalt, bahno, šotolina, kamenité seběhy, brody…Volím tentokrát INOV8Trailroc 255…má vyšší, ale hlavně pevnější podrážku. Bolest v oblasti kyčle – třísla, nehledě na správně zvolenou obuv, mě dramaticky limituje. Vozíme ho vždy s sebou jako poslední záchranu...ale nikdo ho nechceme vytahovat....brufen......adventure race se nevzdává......Posun na osmé místo. Skvěle zajetý den a ztráta na sedmé místo 10 vteřin slibuje hezkou třetí etapu :-)
DAY 3: Už ranní cesta (150 m) na snídani) je předzvěstí opravdu "nezapomenutelného" zážitku...levou nohu vytáčím a uhýbám nejprudší bolesti. Jedinou mojí starostí je, kolik brufenů může smrtelník vzít naráz, aby necítil vůbec nic a nesložilo ho to. Rozhoduji se pro 3 ks čtyřstovkového....ale nechávám si je pěkně až na poslední běh (15 km)...tam si na nich zamlsám....Intervalový start (á 30 vteřin) na MTB dle momentálního pořadí....5.místo Čína (naše ztráta 13 min.), 6. místo Čína (naše ztráta 14 min.), 7.místo Rusko-NZL (10 vteřin). Naše odhodlání nás během pár minut katapultuje vpřed...dojíždíme Rusko-novozélandský tým....zkoušíme nástupy (nejčastěji asi naše Bára!!!) a utrhnout je. Jedeme převážně silnici a hranu. Všechny nástupy marné. Obrovský Ivan v čele ruského týmu na gumě tahá holčinu hlava nehlava...díky brutálnímu tempu po chvíli dojíždíme oba čínské týmy, které se okamžitě schovávají na konec gruppeta a šetří síly na kajak a běh. Během 50 km nejsme schopni ostatním týmům ujet, přijíždíme na kajaky společně...my vyjíždíme první, ale brzy je nám jasné, že ve velkém větru a vlnách sami opět nic nezmůžeme. S Rusákama se vzájemně hlídáme a připravujeme se na poslední běh (15km), který rozhodne. 15 minut před koncem kajaků přichází moje chvíle...buď teď nebo nikdy....3 brufeny. Začátek běhu je rovinatý a po asfaltu (volím opět Trailroc 255) a všichni jsou z kajaku ještě ztuhlí....ale už po chvíli je mi jasné, že to bude peklo. Ještě jsem nikdy neskončil "na gumě", vždy jsem ten, který tahá....ale teď jsem za ní rád.
David ode mě dostává nemilosrdný pokyn...vytáhni gumicuk! Bolest, i přes analgetika, je hrozná, ale každé pípnutí hodinek označující další kilometr je pro mě signálem blížícího se vysvobození. Bohužel Rusáci jdou pořád před námi, konstantní vzdálenost 100 metrů se mnohdy spíše natahuje. V dálce už je vidět...brutální hora s  taoistickým chrámem...tak přes tu jdeme...600 metrů převýšení...stojka, která se dá jen jít. Díky bohu za ni. Jsme na ni připraveni, je poměrně vedro, ale dostatek pití na zádech (mám asi litr tekutin ve vestě RACE ULTRA). Těsně pod nástupem na nekonečné stoupání jdeme před Rusáky...psychologická bitva začíná. Do kopce do toho dáváme opravdu vše, víme, že tady se to láme a kdo bude nahoře první, dolů ten seběh po snad milionech kamenitých, historických schodů zvládne lépe. Z posledního kilometru si toho moc nepamatuji...vím jen, že jsme v cíli rusko-novozélandskému cíli nadělili 10 min. Vítězství vůle a týmu....a to slané, co se mi dere do úst není výjimečně jen pot....