čtvrtek 22. září 2016

KTRC Ještěd Skyrunning půlmaraton 2016

Ještěd Skyrunning půlmaraton byl pro mě závod plný překvapení. Jelikož jsem běžel i loni tak jsem propozice nijak pečlivě nestudoval. Chyba. Na startu byla špička v bězích do velkých kopců jako Honza Zemaník, Tomáš Lichý a Víťa Otevřel. Překvapení číslo jedna, kluci po startu nikam nespěchali, však za chvíli jsem poznal proč. Oproti loňsku se na Ještěd běželo po černý sjezdovce - bolavé překvapení číslo dvě. Dalším překvapením bylo, že zase sbíháme úplně dolu k místu startu a běžíme znovu na Ještěd, tentokrát po turistické značce co se běžela loni. Čelo závodu jsem už dávno opustil. Dlouhý seběh z Ještědu mě začíná bavit a to hlavně díky botám který mam na noze, Inov-8 X-talon 200. Bláto, mokrý kořeny, těžký terén a prudký seběh. Vim, že tyhle boty jsou již dávno prověřený, ale teprve nyní jsem je ocenil na 100%. Bezhlavě jsem to pustil dolu a doufal jsem, že mi to nikde nepodklouzne a ač jsem běžel jak prase, tak drželi jak s hřebíkama. Musím říct, že jsem byl překvapenej a to nepíšu abych dělal nějakou Inov-8 selanku. Díky tomu jsem utekl soupeřům a dostal se na 5. místo. Jenže dlouhý seběh trošku rozbil moje nohy a přichází další překvapení - běžíme znovu na Ještěd. Když se tam vyškrábu tak se mi nahoře motaj nohy a jsem rád, že jsem rád. Poslední překvapení mě rozseká....do cíle se běží po černý sjezdovce dolu. Stehna mam tak rozbitý, že už můžu jen malinko cupitat a jen díky X-talonům se držim stále v poloze vzpřímené. Do cíle se nakonec dostanu na 6.místě, což beru. Teď jsou tři dny po závodě a já si konečně sednu bez opory na záchod.




pondělí 12. září 2016

Mistrovství Evropy v rogainingu (ERC) 2016, Baskicko, Aralar

Těšení se:


Pohoří Aralar, kde se na konci srpna konalo ERC, se rozkládá asi 40 km na SZ od Pamplony na ploše přes 200km2. Je to rozlehlá hornatá oblast s vápencovými masivy s nadmořskou výškou 700-1400mnm. Vzhledu krajiny dominují rozsáhlé pastviny, bukové porosty, chaotický reliéf, slepá údolí, škrapové oblasti, spousta děr a jeskyní.  Kdo rád hledá stopy prehistorie, najde tu několik dolmenů, kromlechů a menhirů. Nad vším se pak nese koncert nesčetných zvonců koní, krav, ovcí a koz.

Z pohledu rogainisty je to krajina tomuto sportu ušitá na míru. Když navíc vypustí pořadatel informaci o nestandardním měřítku mapy 1:20 000 (normálně bývá 1:40 000) je jasné, že to má nějaký důvod – bude to mapařská lahůdka. Nemám ve zvyku informace o závodech nějak intenzivně studovat měsíce dopředu, ale útržkovitě se ke mně dostávají další informace, které mě utvrzují v radosti, že je na co se těšit. Tak se těším.



Hledání:

V půli léta však dostávají plány výraznou trhlinu, parťáka pobolívá koleno a má pochybnosti o své účasti. Dáváme si 14 dnů na konečné rozhodnutí, doufám, že to dopadne. Nedopadlo, variantou číslo jedna je, že si seženu náhradníka.. Není to úplně triviální úkol nalákat někoho bez přípravy, koncem léta na 24h běhání někde ve Španělsku. Navíc nemám v úmyslu zlikvidovat ani sportovní ani společenskou stránku výletu. Seznam kandidátů se zmenšuje rychle. Dva borci „tutovky“ nemůžou, další dva odmítají a dál už listuju telefonním seznamem téměř zbytečně. Když už to vzdávám, vyskočí na mě na facebooku, spolu s nějakou banální zprávou, ikona Romana. Koukám, jak tam stojí na kopci, vysmátej s rozhozenýma rukama a během pár vteřin mám pocit, že to dopadne, že se domluvíme. Po první sms už je to jistota!
Přípravy:
S Romanem stíháme jeden telefonát na jeho průjezdu republikou z Gibraltaru do Tater, kde tráví týden před ECR, drobnosti dolaďujeme frontou zpráv. Vrhám se na přípravy: nová letenka, přehlášení týmu, booking auta v Bilbau, druhá čelovka a baťůžek, standardní výbava, povinná výbava. Závěrečné info k závodu tisknu na poslední chvíli, balím se ráno před odjezdem, autobus do Prahy dobíhám, letadlo skoro taky, poslední pracovní telefonáty zůstávají nevyřízené. Ale klaplo to!

Závod:

Do prostoru závodu přijíždíme odpoledne před závodem. Udělali jsme si  pěkný výlet po okreskách Baskica. Z tréninkových map vybíráme tu, která zahrnuje lesnaté pasáže, je to poučné - viditelnost, schůdnost terénu, generalizace, porosty. Centrum závodu je pastvina na náhorním platu, míjí je asfaltka vedoucí k poutnímu místu Santuario de San Miguel de Aralar. Po prezentaci sjíždíme do Lekunberri na slavnostní zahájení. Projevy místních činitelů v baskičtině, rozhodně stálo za to slyšet. Po druhé večeři usínáme při zvuku kravských zvonců, který se tmou zdaleka neutichá.
Závodní den, obloha bez mráčku, bude přes 30°C, na večer však opakovaně hlasí změnu počasí. Stan máme strategicky umístěný blízko startovní arény. Vždy se zdá, že času na snídani a přípravu je dostatek a vždy je ho málo. Sledujeme aktivity pořadatelů, vybavení se kupí na karimatkách,„strategy time“ se blíží. Po vynucené pauze, kdy pořadatelé až moc poctivě kontrolují arénu, kde nesmí být nikdo jiný než závodníci, se vracíme se závodní mapou. Je obrovská, i kontrol je hodně, moc se nedá opřít o návyky z jiných závodů. Překvapivě lehce spojujeme první verzi trasy a už u ní zůstáváme. Taktika je být do tmy ve stínu v lese, v noci na otevřených pláních a po rozednění opět v lese. Vychází nám to dokonale. Důležitou veličinou pro plánovaní je odhad tempa, po různých debatách to zkoužíme s plánem 110km na závod (jak se později ukáže hodně přehnaným). Krajina je vyschlá krasová, voda bude pouze na vyznačených „waterpointech“, další důležitý faktor plánování. Výškopis je natolik nepřehledný, že ho, až na pár míst, ani smysluplně neumíme do plánu zohlednit. Čas běží, je třeba se přesunout ke kontrole vybavení a na start. Plníme vaky vodou, dojídáme, odcházíme.















Vždycky mám pocit, že naplánováním trasy končí na rogainingu to nejdůležitější. Potom už zbývá jen to oběhnout. Na startu už si soupeři nejsou rovni, každý si drží v ruce výhodu nebo handicap svého vlastního plánu. Prvních pár hodin na trase ukáže.  Po startu probíháme čistší lesnaté pasáže, občas jsou i cesty, do škrapů odskakujeme jen na dohledávky, jde to dobře. Po hodině běhu mě zaskočí mokro na zádech! Bohužel je to prasklý svár na vaku, do pár minut je voda fuč. Najednou se zdá být nejbližší vodní zdroj pekelně daleko. Vytěsňuju myšlenky, že to bude problém, běžíme dál. Plán nám vychází asi čtyři hodiny, pak nás brzdí vysluněný svah proroslý trním a k tomu 300m výškových.















Vzduch se ani nehne, mám sušáka, ale to mě čeká ještě mockrát. Dostáváme se do ztráty proti plánu, těším se k řece, Roman si chce zdřímnout. Nic moc. Kontrola ohyb řeky visí na důkladně proschlým korytem, pití se nekoná, o údolí dál mě ale zachraňuje kaluž plná „čerstvé“ vody. Přibyly kopce a krasové pasáže jsou rozsáhlejší, ztráta na plán narůstá, únava taky, je jasné, že z plánu budeme škrtat. Na pastviny vbíháme již za hluboké tmy a bohužel i mlhy, avizovaná změna počasí je tu, zkracujeme první smyčky původní trasy. Soustředíme se na mapu, ale nevyhneme se i větší chybě. Mlha se na všem sráží, mokra v botách už se nezbavíme. Vodu upíjím z tetrapaku, který jsme vyptali na občerstvovačce, nesu si jej pokorně v ruce. Čas se hroutí, mlhavé kužely čelovek, klopýtání v morkých drnech, občas kontrola a zmatené bibmbání zvonců prchajících zvířat. Nad ránem přichází změna, souvislá mlha se rozpadá do cárů, objevují se hvězdy. Využíváme mapy v plné velikosti jako podložky a dopřáváme s krátký spánek. O hodinu později stoupáme na nejvyšší kontrolu závodu, je to vrchol kopce Ganboa 1413mnm (to je jen o pár metrů níže než nejvyšší kopec oblasti Intzako dorrea 1430mnm).



 Začíná svítat, děláme poradu jestli umíme s přicházejícím dnem zrychlit, rozhodujeme se mezi delší a kratší variantou návratu. Volíme delší. Další dvě hodiny se držíme v tempu, pak už je vidět, že to dobře dopadne. Dobíráme ještě jednu 30-ku nad plán a klušeme k cíli. Premýšlím nad naším výkonem, o kolik šlo běžet rychleji?, o kolik méně chybovat?, zůstalo po nás v prostoru hodně nenavštívených kontrol. Úvahy však netrvají dlouho, v zápětí si nás chce fotit nějaký týpek od novin jako vítěze.  Po vyhlášení už mu věřím.















Návrat:

Tím to však bohužel nekončí, je neděle 14h odpoledne, jsme unavení kdesi na severu Španělska a ráno máme být oba v pozoru v zaměstnání, moc reálné se to při pohledu na pasoucí krávy nezdá. A přece: balení stanu, oběd, odjezd, koupaní, dálnice, vrácení auta, poslední na check-inu, poslední na gate, let, kroužení nad Prahou, běh na MHD v Praze, běh z metra, noční Žlutý bus do Brna, taxi domů, 4hodiny na dospání, řvoucí budík a 7h kancelář. Je po výletě.

Závod: Mistrovství Evropy v rogainingu (ERC) 2016
Tým Inov-8: Radovan Čech, Roman Horyna
Umístění: 1.místo
http://www.erc2016.com/




pondělí 22. srpna 2016

Recenze X-TALON / X-CLAW

Inov-8 má dnes na trhu jednoznačně nejširší nabídkou offoradové běžecké obuvi, která se primárně uplatňuje v překážkových bězích, orienťáku a trailu. Troufám si říct, že takový X-TALON 212 (čti "kros talon"), který se v příštím roce bude vyrábět už 10 rokem v celkem nezměněné podobě, změnil vnímání krosové boty a stal se také vzorem pro vývoj u dalších značek. Tuto botu máte rádi, ale bylo tady mnoho požadavků na odolnější a tlumenější verzi, a proto rozšiřujeme nabídku o X-CLAW 275. Nakonec, vývoj musí jít dále, obzvlášť u značky, která má inovace v názvu...

Pro jednodušší orientaci v naší offroadové řadě můžeme laicky říct, že jakýkoliv model s přívlastkem TALON má výkonnostní/závodní ambice, a modely s přívlastkem CLAW jsou vyrobeny na širokém kopytě, myjí vytrvalostní charakter a jsou určeny pro nabíhání objemu. 



X-CLAW 275  -  široká (S), pata 25,5mm - špička 17,5mm - drop 8mm

Špičkový grip podešve je jedním ze zásadních pilířů vývoje v inovejtu, stejně tak je tomu i u této novinky. Špunty této podešve jsou 8mm vysoké a oproti lehčí verzi X-TALON mají větší plochu, aby bez potíží unesly i těžšího chlapa. Obvodová část podešve je vyrobena z tvrdší kontaktní pryže, vnitřní část má pak lehce měkkčí směs, aby byl zajištěn výborný grip na tření i v případě pohybu na skalnatém povrchu.

Mezipodešev POWERFLOW má drop 8 mm a je složena ze dvou dílů. Patní část má měkčí směs a nabízí o 10% vyšší úroveň tlumení, přední část má vyšší hustotu, je tedy lehce tvrdší a nabídne přesnější a efektivnější odraz. Polymerový prstenec DFB, který kopíruje tvar plantární fascie je vložen mezi podešev a mezipodešev, je ukončen za hranou metatarzálu a při efektivním běžeckém stylu lehce napomáhá k odrazu (pružinový efekt).

Celý spodek boty, tedy podešev + mezipodešev tvoří parádně vyvážený celek, který má až překvapivě dobrou propriocepci. Když poběžíte dolů z Prašivé do Hiadeľského sedla (Nízké Tatry) v x-talonu 212, ucítíte na unavených chodidlech každý kamínek. X-CLAW 275 se svou vyšší stavbou tady  nabízí větší ochranu a pohodlí, ale není to na úkor výrazné ztráty vnímání povrchu. Mezipodešev POWERFLOW není tak torzně tuhá jako vstřikovaná EVA u konceptu RACE ULTRA, což ve finále také zvyšuje pohodlí v botě na delším běhu. Lehce horší je zde jen tvarová paměť, u které došlo po cca roce používání k symetrickému  "sešlapání mezipodešve" o cca 1mm.

Svršek z balistického nylonu je napnut na širokém kopytě (S), troufám si říct, že je to jedna z hlavních výhod a zároveň i nevýhod této boty. Extrémní odolnost a pevnost svršku je ještě povýšena DWR zátěrem, na druhou stranu bota není tak dobře prodyšná, jako bývalo u inovejtu zvykem. Hlas uživatelů zněl, "chceme pevnější a odolnější svršky" tak tady odpověď. Svrškový materiál nijak zásadně nepovolí svůj tvar, bota se jen natvaruje na chodidla svého uživatele/uživatelky a ani v případě totlálního promočení neuhne ani o milimetr. Trojnásobně vyztužená špička s obsázkou kolem celého obvodu boty pevně pojme chodidla v lůžku boty, takže ani v nejtěžším traverzu neztracíme kontrolu nad situací. Měkký opatek je citlivý k achilovkám, opět se dá tepelně aktivovat, co mě tady osobně chybí je poutko pro snadnější nazouvání a vyzouvání.
Vkládací stélka uvnitř boty je vyrobena z podobné pěny, ze které je vstřikována mezipodešev a má výšku 6mm. Na mě osobně je to už moc, pokud preferujete větší vnímavost boty od spodku, doporučuji vyměnit stélku za nižší (3mm). Pokud si po nějaké době (500-600km) vyměníte vkládací stélku za novou, významně tak zlepšíte komfort v botě (tlumení).



Takhle bytelnou, pevnou a pohodlnou botu se špičkovým gripem neztratíte ani v těch největších sračkách, v žádné bažině při orienťáku nebo nejtěžším překážkovém běhu. Rozhodně ji ocení všichni běžci a běžkyně při nabíhání zimních objemů, ať už bude metr sněhu (snad konečně) nebo po kotníky bláta. Na zimu to bude objemovka jedna radost pro kohokoliv, kdo hledá špičkově funkční běžeckou botu.

X-TALON 225 -  úzká (P), pata 19,5mm - špička 15,5mm - drop 4mm

Navázat na bezmála 10letou historii bestselleru x-talonu 212, který získal také titul "trailová bota roku v ČR", nebude lehké. Také proto stále zůstává legendární 212ka v úzkém provedení a nové barvě stále v nabídce. Já jsem ji ale z botníku už vyřadil, nicméně věřím, že si i v budoucnu najde velkou řadu příznivců.





Stejně jako u tréninkové varianty X-CLAW 275, byla u nového X-TALON 225 kompletně předělána podešev. Nemění se počet špuntů ani jejich rozmístění, mění se směs podešve. Obvodová část podešve má středně tvrdou kontaktní pryž a při běhu v bahně drží tvar a zajišťuje dokonalý záběr. Vnitřní část podešve má měkkčí kontaktní směs pro dobrý grip na tření při běhu v kamenitém prostředí nebo na skále. Špunty jsou vysoké 8mm a v kombinaci s nižší mezipodešví nabídnou famózní záběr. Subjektivně si myslím, že zde bude lehce vyšší životnost podešve, směs podešve není tak "lepivá", jako u předešlé generace 212ek. Pokud bude někdo v této botě brousit asfalt, zmizí mu/jí vzorek doslova před očima. Poměrově vidím využití podešve 80% trail a 20% silnice.


Vstřikovaná EVA mezipodešev má drop 4mm a stejnou směs, jako předchozí generace 212ek. Výškové parametry jsou pata 19,5mm (XT212 měl 22mm) a špička 15,5mm (XT212 měl 16mm). Navíc je zde oproti 212ce výztuha DFB, která kopíruje pohyb plantární fascie, ochraňuje chodidla proti proražení a lehce napomáhá k efektivnějšímu odrazu.

Musím říct, že běh v této botě je zážitek. Naprosto ovládáte situaci, podešev parádně zabírá i v hlubokém blátě, perfektně se osvědčila i při orienťáku. Vnímavost mezipodešve v kombinaci s úzkým a velmi pevným svrškem přímo vybízí k výkonu, ale to zásadní je naprostá kontrola nad terénem. Najednou máte pocit, že do té přírody patříte, splýváte s divočinou, probíháte terénem stejně jistě jako srnky a bouráte veškeré limity, které jste kdy při běhu měli. 




Svršek z balistického nylonu je bezešvý a je napnut na úzkém kopytě (P). Je tu lehce nižší gramáž nylonu než u verze X-CLAW275, nicméně opět tu můžete čekat enormní pevnost svršku. Bota se jen lehce natvaruje na chodidla a nepovolí. Úzký svršek předurčuje tuto botu k výkonu/závodu. Výkonnostní offroadovka by měla maximálně splynout s chodidly aby nedocházelo v těžkých pasážích k posuvům chodidel uvnitř boty. Pokud nejsou chodidla dobře zachycena v botě při technickém trailu, orienťáku nebo překážkovém běhu, chodidla se v botě pohybují, mohou vznikat puchýře, pálí plosky, ztrácíte kontrolu nad běh a tím také radost z běhu. Tento parametr byl splněn vrchovatě. Špička boty je opět trojnásobně vyztužena, měkký opatek je citlivý k achilovkám a dá se tepelně aktivovat. U této nižší verze zatím nepostrádám poutko k rychlejšímu nazouvání a vyzouvání, díky větší flexibilitě celé boty jsou tyto procesy mnohem jednodušší.
Malinko horší je to opět s prodyšností. Prostě pevnost a odolnost svršku není v souladu s prodyšností, tyto parametry se při vývoji naprosto vylučují.
Vkládací stélka zde má výšku 3mm a stejně jako u vyšší verze doporučuji s ní individuálně pracovat.


Z mého pohledu posunul inovejt laťku o notný kus výš. Není tu značka, která by měla širší offoradovou řadu, chybí tu už jen doplnit nulový drop. Co je ale zásadní, že ty boty jednoduše "baví" a tohle subjektivum je pro mě osobně zásadní. Tak ať vám běhání přináší taky radost.

P.S. Už v říjnu pro vás spustíme INOV-8 RALLY a nové X-TALON a X-CLAW tu budou hrát prim...




pondělí 8. srpna 2016

Adam a Ondra - přeběh GR20

Cestu před námi blokuje partička francouzských turistů, kterým se úsek s ocelovým lanem natolik zalíbil, že si při jeho slézání hodlají otevřít lahvinku božolé. Oblézáme je bez jištění zleva po holé skále a raději si nepředstavuji, kolik desítek metrů vzduchu pode mnou je ochotno pohltit mé zápolící tělo. Dochází mi, že GR20-ka je bezbariérová asi tak, jako druhé patro palandy a opravdu jsem rád, že se můžu spolehnout na své obutí. Nechápu jak to, že jsem si RUčka 270-ky nepořídil už někdy dříve!

Jako orientační běžec jsem k Inov-8 Race Ultra 270 přistupoval se značným despektem. Jsem věrný příznivec X-Talonů 212, které občas podvedu s jejich sesterskou řadou Mudclaw. Odjakživa hledám pořádný trhač bahna, na který se můžu spolehnout nejen v lese při orienťáku, ale také při náročných horských ultramaratonech. Začátkem května se mi špatná volba obuvi stala při jednom ze závodů v orientačním běhu téměř osudným a byl jsem moc rád za to, že mi kamarád poskytl na závod své rok staré Race Ultra 270. Po doběhnutí do cíle jsem byl překvapen, že se bota vypořádala i s lehčím terénem a rozhodl jsem se, že si ji časem pořídím.

Dva měsíce na to se vydávám na přeběh korsické GR20-ky, která patří mezi nejnáročnější horské přechody v Evropě a svými parametry (180 km / 14 km převýšení) budí respekt. Severní část treku je spíše skalnatějšího a méně běhavého charakteru. Místy lezecké úseky, které zdoláváte s ocelovým lanem v ruce se postupně mění na kamenné cesty doplněné o přelézání několikametrových balvanů. Jižní část GR20- ky je více běhavá. Kamenné pěšinky se střídají se šotolinou a lezení po skalních plotnách je spíše výjimečné. Obecně se jedná o neskutečně pestré prostředí, ve kterém otestujete (nejen) své vybavení na maximum.

Společně se svým běžeckým parťákem jsme se rozhodli absolvovat trať za pět dní a jako obuv jsme zvolili Inov-8 Race Ultra 270. Zatímco můj spoluběžec Adam sáhl po již několik měsíců oběhaném páru, já jsem si vzal fungl nový. Vůbec jsem si nelámal hlavu s tím, že boty nemám rozšlapané, protože na puchýře nebo otlaky netrpím (dokáži jim předcházet) a potřeboval jsem mít jistotu dobré přilnavosti. Také mi přišlo zajímavé sledovat změny, které se v průběhu naběhaných kilometrů podepisují na celkovém stavu obuvi.

Už od prvních kilometrů jsem si uvědomil, jak všestrannou botu mám na nohou. Perfektně sedí, skvěle čte terén a podešev s jemným vzorkem poskytuje dostatečný záběr na všech myslitelných površích. Především mě mile překvapil grip, který mi poskytl dostatečnou oporu při náročném stoupání po žulových skalních plotnách. Může za to použití tří různě tvrdých směsí od nejtvrdší v patní části, přes středně tvrdou směs pod středem chodidla až k nejměkčí směsi po obvodu. Díky skvělé přilnavosti jsem se nebál pouštět do obtížných manévrů, které byly na hranicích mých možností.















S přibývajícím množstvím kilometrů jsem pochopil, že použitá textilie ve vnitřní části boty je velice poddajná a pohodlná. Botu jsem měl na noze od rána do večera a skutečně jsem nezaznamenal sebemenší problém v oblasti pohodlí. Při běhu po šotolinových cestách jsem ocenil spojení jazyku s vnitřní částí a tím i zabránění vniknutí kamínků dovnitř boty. Velice praktické pro dlouhé běhy.
Dobrou prodyšnost zajišťuje svrchní materiál, ke kterému jsem byl ze začátku skeptický. Bál jsem se totiž, že ho proděravím při prvním nakopnutí ostřejšího kamene nártem nebo že postupem času vytvořím díru v oblasti malíčku. Po více než 300 km musím konstatovat, že k žádnému poškození nedošlo a použitý materiál zlepšil odvětrání boty. Po celodenním přeběhu se mi v kombinaci s dobrou ponožkou nestalo, že bych měl propocené a rozmáčené chodidlo vlastním potem tak, jak se mi to stává u jiné běžecké obuvi.

Musím se přiznat, že jsem příliš nevěřil ochraně prstů před střetem s předměty, jako jsou například kameny nebo klacky. Je pravdou, že obsázka špičky není nějak zvlášť široká. Nikdy se mi však nestalo, že bych některý objekt nakopnul natolik bolestivě, aby mě to omezovalo v dalším pohybu. Přední část boty je natolik široká, že i po několika hodinách na nohou, kdy noha lehce napuchne, jsem necítil nedostatek místa. Naopak se mi spíše zdálo, že širší špička má za následek menší fixaci v traverzech a celou situaci zachraňovalo skvěle padnoucí kopyto.

Inov-8 Race Ultra 270 má drop (rozdíl mezi špičkou a patou) pouhé 4 mm, což nahrává do karet především nám, co došlapujeme přes střední část nohy. Pata se nachází ve výšce 14 mm a špička ve vzdálenosti 10 mm nad povrchem, což nemusí příliš sedět začínajícím běžcům a obecně to vybízí ke svižnějšímu tempu.

Korsika je pohořím uprostřed moře a několik dní celodenního přeběhu se negativně podepsalo na stavu podešve boty. Nabízí sice perfektní ochranu chodidla, dobrou odezvu od podkladu a ani při běhu po ostrých kamenech mě nebolely plosky nohou, bohužel jsem však vzorek na podrážce odrovnal překvapivě rychle. Po 60-ti hodinách zdolávání GR20-ky mi na přední části boty zbyla ze špuntů jen torsa. Na druhou stranu musím říct, že takto náročný terén by z hlediska podrážky nepřežila žádná bota a byla to daň, se kterou jsem musel dopředu počítat. Také bych chtěl zmínit, že se obuv příliš nehodí do bahnitého terénu. Nepříliš vysoký vzorek se rychle zanese a přestává plnit svou funkci. Naopak mě 270-ky mile překvapily na silnici. Nejedná se samozřejmě o silniční botu, nicméně pokud hledáte trialovou obuv, která vás vyvede ze šedivého městského asfaltu až mezi luhy a háje, těžko najdete konkurenta.


Nás minimálně provedla přes jeden z nejtechničtějších ultra trailů v Evropě a nezklamala mě v žádné situaci. Vlastně i díky ní jsme přeběhli Korsiku místo za pět dní, pouze za čtyři dny a dost možná jsme se tak stali nejrychlejšími Čechy, kteří trať z Calenzany do Concy zvládli. Z mého pohledu byly Inov-8 Race Ultra 270 nejideálnější volbou, kterou jsme mohli zvolit.
Kompletní report od kluků najdete tady http://svirda.cz/?p=2604 

čtvrtek 21. července 2016

Reklamace :-)

Se souhlasem autora si dovolíme publikovat jeden mail...

Dobrý den,


obracím se na vás se svou peripetií, která se mi přihodila o právě proběhnuvším víkendu na závodech v orientačním běhu v lesích nedaleko Žihle.
Před téměř třemi lety jsem si zakoupil obuv od vaší značky Inov-8. Konkrétně to byl model O-roc 280. S botami jsem byl spokojen, jen se mi tu a tam stalo, že vypadl nějaký ten hřeb. Uvedu na pravou míru to, že se nejednalo o žádný zlatý hřeb večera. Jak plynul čas, tak jsem se také sžíval s touto obuví. Dalo by se říci, že mi přirostly jak k noze, tak i k srdci. Naběhal jsem v nich stovky kilometrů všelijakými terény, ve všelijakém počasí. Boty byly se mnou v dobrých, ale i ve zlých časech. Zažily sladká vítězství, ale zrovna tak hořké porážky. Ano, sem tam udělaly nějakou tu botu, ale kdo z nás je nedělá.

Už už jsem je málem oplakal, když se mi na botách udělal žralok a krom toho, že jsem plandal za soupeři, plandalo i moje obutí. Vykřesal jsem jiskřičku naděje lepidlem, které vše spravilo, a boty byly jako nové. Myslil jsem si, že pokud se mnou boty nijak nevyběhnou, tak v nich naběhám ještě spousty kilometrů. Jenže zmýlená neplatí. Poslední víkend se jim stal bohužel osudným.

Pojďme k meritu věci. V sobotu probíhal béčkový žebříček v orientačním běhu v okolí Žihle. Byl jsem přihlášen do kategorie H21A. Na start i část závodu jsem absolvoval právě v těchto botách. Závod se zrovna lámal do své druhé poloviny, když v tom se to stalo. Co čert nechtěl, měl jsem na svém postupu potůček a to i s přilehlou bažinkou. Okolí této bažinky a potůčku byla plně v režii vysokých kopřiv a jiné vysoké trávy, jejichž názvy jmenovat nesvedu. Přičemž kombinace těchto faktorů stalo se mně a mým botám osudnou. Zapadl jsem do bažiny zhruba po kolena a při snaze vyprostit se z této svízelné situaci mi boty zvostaly v té hloubce. Sotva jsem vylezl, hladina se zavřela a boty byly ty tam a mně zbyly jen oči pro pláč. Jen pro upřesnění, k ledabylému zašněrování tkaniček nedošlo. Několikrát jsem to před startem kontroloval. Celou situaci zachytila GPS jednotka na mé ruce a tak se nyní můžeme podívat na obrázek, který popíše inkriminovaný incident nejlépe.


Na svých webových stránkách (zde je odkaz) uvádíte, že řada Oroc je určena pro absolutní offroad, led, sníh, ale hlavně do hlubokého bláta. Což se onoho osudného dne bohužel nepotvrdilo. A právě hluboké bláto způsobilo to, že moje boty budou navždy zapomenuty v propadlišti dějin.

Na základě všech již zmíněných faktů jsem se rozhodl, že tyto boty budu reklamovat, neboť dle mého názoru bohužel nebyla dodržena specifikace těchto bot. Zkrátka mě boty v blátě doslova nepodržely. 
Vím, že nám v celé této zapeklité kauze chybí předmět doličný. Bohužel ale nejsem svépomocí schopen tyto boty v bahně vypátrat, věřím ale, že pokud bychom dali do kupy pátrací tým, naše práce by slavila úspěch.

Ještě přikládám fotku z cíle, kam jsem se po 201 minut dlouhém snažení dostal.

PS: určitě si všimnete, že mám roztrhlou ponožku. S výrobci těchto ponožek se taktéž chci vypořádat neb tento typ ponožek zdá se mi taktéž nevhodný. Jednu ponožku jsem totiž ztratil a jak dopadla druhá vidíte sami. 

pondělí 20. června 2016

Dolomity Extreme trail - Tomáš Kačmarčík




To bola krása, vracal som, no na konci som mal slzy v očiach od radosti

Na preteky Dolomiti Extreme Trail pri talianskom Val di Zoldo s parametrami trate 103 km a +7150 výškových metrov som sa prihlásil už začiatkom februára spolu s kamarátmi z Banskej Bystrice, ktorí bežali kratšiu 53 km dlhú trať. Cestovali sme spoločne autom v stredu ráno 8. júna. Ubytovanie sme zohnali dedinke Cibiana di Cadore cca 30 min autom od miesta štartu. Vo štvrtok sme išli na prezentáciu v meste Forno di Zoldo, kde sme si prevzali štartovné čísla a absolvovali kontrolu povinnej výbavy. Po obede sme šli na výlet v Cortina d‘Ampezzo.




Strašný úvod

Preteky štartovali v piatok 10. júna večer o 22.30 h z mesta Forno di Zoldo. Ja som bol jedným z 320 vytrvalcov z 26 krajín sveta. Cítil som pokoru rešpekt a úctu ku každému, kto tam stál. O krátku chvíľu to začalo 3 - 2 - 1 štart a vybehlo sa svižne prvé 3 km po asfaltovej ceste a po rovine a zvládol som ich na pohodu niečo pod 13 minút. Potom sa zahlo v pravo a prešlo sa do úzkeho chodníka, kde začalo prvé stúpanie. Môj plán bol jasný od začiatku. Ísť prvé kopce v pohode nenechať sa strhnúť atmosférou aj keď ma niektorí začali obiehať. Po asi 10 km som zastal, aby som si doplnil vodu, ktorá mi došla. Všetko šlo v pohode tak ako som chcel. Prvý bufet bol na 17. kilometri a mne začalo byť zle od žalúdka. Vošiel som do chaty, napil som sa a len tak tak som stihol vybehnúť von začal som vracať. Problém bol na svete. Neviem, prečo sa to dialo. Asi studená voda, čo som si predtým nabral a pil. Inak som bol v pohode, len žalúdok protestoval tak ako na pretekoch CCC okolo Mont Blancu, ale tam sa mi to stalo až v polovici a nie na začiatku. Vrátil som sa do chaty a zvolil taktiku stravovania ako na CCC. Pil som kolu a jedol chlieb s džemom a dobre nasolenú polievku s cestovinou. Toto som v sebe udržal  len asi 10 min a znova vracanie.

Odstúpiť či pokračovať?

Začal som zvažovať že odstúpim, ale šiel som ďalej od 20 km po 30 kilometer som nič nejedol, len trocha pil, čo viedlo ku kŕčom v nohách, mal som tmavý moč a bál som sa dehydratácie. Začal som viac chodiť a piť, aby som sa stabilizoval. Terén bol v tomto úseku veľmi technický - po kameňoch strmé výšľapy, strmé zbehy a miestami sa vôbec bežať nedalo kvôli terénu. Do toho hmla a s čelovkou som miestami videl len asi na 3 - 4 metre. Ďalšia kontrola bola na 32 kilometri v Paso Duran - ďalšie vracanie. Neskutočne sa mi uľavilo, keď sa ma chlapík na kontrole opýtal, či by nebolo lepšie skončiť  ja som mu odpovedal, že nie, že teraz sa to len začína. Vypil som dva poháre koly a dal si opäť pekne nasolenú polievku, utrel hubu a poďakoval sa. Pokračoval som ďalej, aj keď som mal toho plné zuby. Myšlienky na odstúpenie stále vírili hlavou. Hľadal som dôvod, prečo ísť ďalej a stále som nejaký našiel. Raz som myslel na trénerku, ktorá mi venuje svoj čas, potom na ľudí, čo ma podporujú a fandia mi i na slová Zbyňka Cypru: „Musíš šlapat zelí“, ktorými ma hecoval na skialpinistických pretekoch Bokami západných Tatier.



Kašlem
na to! Ale...

Úsek medzi 32. km a 41. kilometrom bol znova ťažký a na 35. kiláku sme nastúpali 350 m po skalách. Znova som dostal kŕče v nohách, ale už som aspoň nemal až také problémy so žalúdkom. Začalo svitať, bolo už dobre vidno a terén začal byť behavejší. Na ďalšom bufete po 48 km som si dal znova polievku čaj, kolu a jeden energetický gél. Už mi bolo všetko jedno a povedal som si, že to ukončím na ďalšej kontrole, ktorá bola Paso Staulanza na 58. kilometri. Potom však na bufet dobehla prvá žena, tak som ešte skúsil bežať s ňou. Už po 2 kilákoch som si už však išiel svoje tempo spolu s Talianom Lucom a ona zaostala. Dobehli sme spolu na kontrolu na 58km tu som sa na chvíľu posadil, aby som vysypal kamienky z topánok. Znova som si dal kolu aj polievku s cestovinou, obul mokré boty a predsa len pokračoval.

Ani bundu som si nedokázal zapnúť

Od tejto kontroly som sa cítil lepšie ako po 25 km, žalúdok bol už celkom v pohode, kŕče v nohách prestali. Cítil som silu a ľahkosť, terén bol už oproti prvej polovici podstatne lepší rýchlejší, a tak som začal konečne bežať spolu s Lucom, lebo jeho tempo mi vyhovovalo. Bolo ťažké mať nohy v suchu, bolo tam veľa vody a blata, pretože pred pretekmi skoro celý týždeň pršalo. Na chvíľu sa nebo otvorilo a mohol som si vychutnať výhľady. Bola to krása a navyše sme začali dobiehať bežcov ktorí boli pred nami.Ozaj som si to začal užívať.Ani neviem ako a boli sme na 80km.Keď sme začali stúpať Monte Rite 2183 m. n. m, chytil nás silný dážď s vetrom. Rýchlo som si obliekol nepremokavú bundu, no nevedel som ju zazipsovať, lebo ruky som mal znecitlivene chladom. Bola mi zima, ale našťastie v klesaní z vrcholu bola ďalšia kontrola na 82. kilometri a aj bufet. Takže moja klasika - čaj, kola, polievka, jeden gél a bežať ďalej. Bola mi zima a jediný spôsob, ako sa zohriať, bolo bežať rýchlejšie. Počas asi 5 km dlhého zbehu sa však na blate dosť šmýkalo prví to stihli ešte za sucha.

Robí si zo mňa srandu?


Na ďalšej kontrole po 87 km som opäť pridal ku klasickému jedálničku chlieb s džemom,čaj,kola,gel a polievka. Znova som sa musel vyzuť, aby som si vyčistil boty od blata a štrku. Chodidlá som mal rozmočené a začali mi tŕpnuť palce na pravej nohe. Už som však vedel, že to dokončím aj keby som mal dokráčať až do cieľa. Posledný dlhý zbeh v daždi bol ozaj nádherný dva kilometre prudko dole o 500 výškových metrov. Žiadne serpentíny, len rovno, korene, kosodrevina, mokré kamene v lese, blato, potom traverz cez suťovisko. Na konci sedela dievčina, ktorá mi ukázala, kadiaľ mám ísť. Keď som to videl, myslel som si, že si robí srandu. Stena v lese v blate a listí 200 výškových metrov. Asi na 340 m bolo mi do plaču a do stehna som dostal kŕč. Ozaj chuťovky.

som vedel, že to dám


Na poslednej desiatke už boli fajn krátke strmé zbehy, traverzy, blato, lístie. Prestalo pršať, obehol som ešte dvoch borcov. Dva kiláky pred cieľom som zastal, aby som vyzliekol nepremokavú bundu, lebo vyšlo slnko a bolo mi už teplo. Čakalo ma ešte posledné stúpanie, ktoré som celé vycupital so slzami v očiach. Mal som veľkú radosť, že som to zvládol. Celú dobu som nevedel, na akej pozícii som. V cieli som bol za 17 h a 34 min, čo nakoniec pre mňa znamenalo parádne 17. miesto celkovo. Hodnotenie podľa kategórií nebolo, ale to ani nie je pre mňa teraz dôležité. Čísla sú len bonusom za tréning. Dôležité je, že som v zdraví dokončil aj napriek problémom v prvej polovici. Že som vyhral sám nad sebou, že som dokázal v druhej polovici zrýchliť a posunúť sa o 17 priečok. Som šťastný. Opäť sa mi potvrdilo, že preteky sa končia až v cieli. Dolomiti Extreme Trail si prívlastok EXTREME právom zaslúži. Bolo tam všetko - ťažké technické stúpania, ťažké zbehy, hmla, dážď, mokro, blato, široké cesty, úzke chodníčky  - jednoducho pravý trail. O náročnosti svedčí aj to, že do cieľa s limitom nastaveným na 28 hodín dobehlo len 129 z 320 vytrvalcov. Silný zážitok. Jedno ma však veľmi mrzí. Počasie mi nedoprialo užiť si naplno výhľady v Talianskych dolomitoch. Ďakujem za podporu ŠportRysy, Inov-8 a TatraClima a všetkým, čo mi držali palce.



A aj ostatným, s ktorými som tam bol, a ktorí bežali kratšie trate, lebo toto bola úspešná akcia pre našu super partiu.
Trať - 53 km +2800 m
Peter Volnar 10. celkovo
Zdeno Longauer 17. celkovo
Alena Slana 3. miesto v kat. ženy a celkovo 60. miesto
Filip Kristl 25. celkovo
Trať 23 km +1000 m
Katarína Lovrantova 1. miesto v kategórii žien a celkovo 4. miesto
Tomáš Szabo 56.  celkovo

čtvrtek 2. června 2016

Běh do Choča - David Novák

Testovat tyto boty jsem se rozhodl na slovenském závodě Běh do Choča hned po tom, co jsem uviděl ty bouřkové mraky při příjezdu do Vyšného Kubína, odkud se později startovalo. Celou noc šílený slejvák a bouřka. Vstávám oblékám se a vklouznu do bot. Už na první dojem jsou pohodlné.

Venku je opravdu krásné bahno a už začínám být natěšený na to co botky předvedou. Trať je opravdu rozmanitá obsahuje na svých 6,5 km a skoro 1200 výškových metrech bláto, kořeny, kamení i skálu. Dokonce i rovinu a prudký kopec. Ideální prostředí na zjištění co se v botách ukrývá. Teď je na řadě registrace a rozbíhání se na závod. Překvapivě boty přeběhly i asfalt.





A už je to tady startovní čára a koukám dolů na své krásné nové botky s pěknou barevnou kombinací. Tři dva jedna Start. Začátek tratě po polní rozblácené cestě mírně do kopce až k Choči. Okamžitě cítím jak podrážka zabírá a nepohne se ani o kousíček. Asi po dvou kilometrech začal opravdový kopec. Krásně se to zlomilo do stěny z bahna a kořenů. A perfektně vymyšlená podrážka opět nezklamala a krásně drží, navíc se vůbec nezanáší a také musím ocenit lehkost bot. Přišla kamenitá pasáž kde se bota tvářila občas trochu nejistě ale přesto to zvládla. Postupně jsem se probojovával startovním polem až jsem najednou předbíhal celkově čtvrtého a obsadil jeho pozici. Proběhl jsem pasáže na skále pak technické místo mezi kořeny a cíl. Super pocit a nádherný závod. O chvilku později už jsem si vychutnával v seběhu jistotu na kluzkém terénu a vložil jsem do bot všechnu důvěru, kterou si zaslouží. Jediné co mi trochu dělalo problém byla lehce odřená pata ale věřím že se boty za chvilku vymačkají a bude to v pohodě. Za mne bezvadná zkušenost s těmito botami!
   


úterý 24. května 2016

Červená a černá


Ta první je stará jeden rok, ta druhá teprve jeden běh… Nový pár bot v botníku mě pobídl si zavzpomínat. Listuji na blogu hledám rok starý článek. Na pohodlí se rychle zvyká, až jsem překvapený svým nadšením z minulého jara, zapomněl jsem na něj. Ale je to jedině tím, že se z něj stal každodenní standard… Až teď s botou novou, a přitom tak děsně známou, přišel impuls se k tomu vrátit. Zjišťuji, že nadšení nezmizelo. Po roce bych to nenapsal jinak. Jenom přidávám poznatky, že ta bota je držák a důvěra stoprocentní. Užívám si to dál.

Radovan Čech

pátek 29. ledna 2016

Recenze ROADCLAW 275 od Ondry Fejfara

Na tyto botky jsem se obzvlášť těšil. Po třech týdnech přechodného období, tedy období odpočinku prokládaném pouze lehkými výklusy, na mě čekala tvrdá zimní objemová příprava. Do plného tréninku jsem se znovu vrhl začátkem prosince. Jako skvělou motivaci jsem dostal na otestování nový model od Inov-8 Roadclaw 275 určený převážně na silnici. Od začátku jsem ho nešetřil a dal mu pořádně zabrat.

Z dosavadní silniční kolekce Inov-8 jsem podobný model v nabídce hledal marně. Při nabíhání objemů určitě nepreferuji minimalistickou obuv, protože si myslím, že chodidlo potřebuje dostatečnou podporu a tlumení, jinak je to balancování na hraně zranění. Při běhání na silnici to platí dvojnásob. Také Roadclaw mi ze začátku přišly docela tvrdé, ale díky dostatečné podpoře jsem na chodidlech cítil pocit bezpečí. Přeci jenom jsem byl zvyklý běhat v měkčích, robustnějších modelech, které ale člověku nedávají takový drajf a chybí „pocit rychlosti“.


Roadclaw jsou lehké a jakmile jsem si je obul tak jsem ucítil dynamiku, jakou znám z modelů Inov-8 z terénu. Po pár desítkách kilometrů, jak se má chodidla začala s Roadclaw sžívat, byl první dojem „tvrdých bot“ pryč a já si i na silnicích a rozbitých cestách začal užívat jistotu odrazu/dopadu a skvělý grip. Ten oceňuji především v momentě, kdy si chci trochu zrychlit, seběhnout kopec nebo třeba jen zakličkovat mezi kalužemi. Roadclaw mají v sobě hravost, kterou musíte objevit. To na rovné cyklostezce, kde vidíte kilometry před sebe, úplně neobjevíte.

Roadclaw mají skvělou podrážku ze tří druhů směsi, která je klíčem úspěchu. Podrážka není zdaleka tak hladká jako u typických silničních modelů a obsahuje středně hrubý vzorek. Oproti botám do terénu je tato směs o poznání tvrdší a naznačuje velice dlouhou životnost. Na první pohled je zřejmé, že se s Roadclaw nemusíte bát vyběhnout ani na opravdu špatné silnice, rozbité cesty nebo klidně do lehčího terénu. Sám můžu potvrdit, že variabilita povrchů, s kterými si Roadclaw poradí, je vysoká. Naběhal jsem v nich spousty kilometrů mimo asfalt a střídání různých povrchů botám nedělalo problém. Až bláto a horský chodník byl nad jejich síly, přesto to bylo stále lepší, než u klasických silniček.















Tvrdý test nastal při silném sněžení začátkem roku. Silnice v okolí mého bydliště pokryl sníh a já byl zvědavý, jak si s ním Roadclaw poradí. Příjemně mě překvapily, protože směs dokázala k zasněžené silnici přilnout celkem dobře. Zvládl jsem v nich běhat po sněhu do kopce i z kopce bez výraznějších problémů. Velice také oceňuji, že podrážka není náchylná na uvíznutí kamínků a sněhu mezi výstupky.

Jako drobnou nevýhodu vidím špatnou voděodolnost, která by se u takové boty určitě hodila. Vysoká prodyšnost je sice fajn, ale většina lidí běhá celoročně, za deště, za mokra i po sněhu a tento model je určený do každých podmínek. Zrovna Britové na to mohli při vývoji myslet více :-)

Mnoho lidí vede své výběhy nikoliv čistě terénem, ale vždy nějakou kombinací silnice/terén. Já nejsem výjimkou. Ať už musíte do terénu po silnici prostě doběhnout nebo vaše oblíbená trasa zkrátka takto vede. V obchodě vám však budou tvrdit, že univerzální bota neexistuje a že byste se měli rozhodnout, po čem to vlastně chcete běhat. Myslím si, že přesně pro tyto případy můžou být Roadclaw skvělou volbou. Díky univerzálnosti kombinované s lehkostí a dynamikou to mohou být také dobré boty pro stále více oblíbenější city-trailové závody.

S Roadclaw jsem naběhal na přelomu roku přes 300 kilometrů (z toho 70% po asfaltu) a bota jako celek ani vzorek nejeví známky opotřebení. Ukazuje to na dlouhou životnost této boty. Nevýhodou může být její vyšší cena, ale za to vám prokáže dobrou službu a bude dlouho sloužit.






středa 20. ledna 2016

O Pražské 100 - pozdě ale přece



Podzim se mně tréninkově příliš nevydařil. I když nutno uznat, že to bylo na úkor jiných radostí. Doma nám dorostlo další dítko do školního věku a organizaci běžného týdne nebylo jednoduché porovnat. Zavést, vyzvednout, kroužky, práce, úkoly.. a pak někde sport. Moje tréninkové hřiště - cyklostezka podél Svratky - zůstalo často opuštěné, týdny nemohly nabrat správný rytmus. 
V tomto rozpoložení mě dostihla i Pražská 100ka. Zděšení: to už je prosinec? Musel jsem se i podívat, jestli jsem se doopravdy přihlásil! Nebo jsem to jen chtěl udělat a zůstalo to na nekonečném seznamu úkolů jako spousta dalších věcí? Mám zaplaceno, rozhodují se tedy pro umírněnou účast v tempu svižného turisty.




Je pátek, sedím v tělocvičně ve škole v Berouně. Blíží se desátá hodina večer. Normálně v pátky s touto večerkou ČSTV odpadám na lůžko. Tento týden byl také náročný, ale cítím se jinak. Kouzlo příprav na dlouhý běh zafungovalo lépe než nejsilnější káva. Zapomínám co bylo a všechny buňky se upínají k hodinám, které proběhnou. Budu závodit. Projíždím pohledem vyskládanou výbavu. Cítím v tom trochu rutiny, ale příjemné. Rozhodně mně nepřipadá, že jsem se naposledy takto balil koncem léta na rogainingu ve Finsku. Mám pocit, že to bylo tak před dvěma týdny. Co jsem mezitím dělal? Pohled se mě vrací k výbavě, už chvíli vidím, které věci jsou tam navíc, ale nikdy se nedonutím je nechat doma, nevzít a nenachystat, co kdyby náhodou… Alespoň, že už je neberu s sebou na trať a netáhnu je až do cíle. Dříve to tak bývalo. Naštěstí se pokrok nedá zastavit, zbytečnosti mně už nějaký čas do běhací vesty nevlezou. Navíc na akci typu P100 bude zdrojů dost i cestou. Běh „od polívky k polívce“ miluji, dal by se podle mě dělat do nekonečna. Třetí houska, pár tyčinek a náhradní ponožky letí do kouta, žádné „pro jistotu“ se nekoná, vak s vodou je plný jen do 2/3. Míň už to bez rizika nejde. Startovní výstřel, výkřik, nebo co to bylo, mě zastihne v podřepu, když zasunuju háčky od návleků do bot. Ale o sekundy nejde, vybíháme dlouhou ulicí směrem na Děd…

Znovu vybíhám stejnou ulicí na Děd (70km). Brzy bude svítat. Zážitky z noci byly vesměs známé a pozitivní. Úvodní desetikilometry mám nakrájené podle známého scénáře: nestíhání na startu, zběsilý úprk v prvních hodinách, ubývání světel, drobné bloudění, první noční polévka, dlouhý a tentokrát velmi příjemný souběh v malé skupině, menší zaváhání (šel jsem si odskočit nebo co?), samota. Ta mě pak provází až do lehké ranní apatie, kdy mě dohání Vašek Král, ale na spolupráci to zrovna nevidím, sedím totiž opřený o strom a žvýkám sousto. Pak trasa najíždí na mně známá místa. To vítám, na velké dumání kudy a kam se příliš necítím. Hospoda, polívka, kofola, další běžci zezadu (100km). Teplo v žaludku a nášup cukru (nebo něco jiného?) mě vrhají do nejlepšího rozhodnutí na trati: předčasný finiš! Vybíhám jako by každá zatáčka byla poslední, je mně příjemně teplo, hlava čistá. Na pár kiláků se k mému překvapení a radosti přidává Ondřej, který nemohl odstartovat pro chorobu. Souvislý hovor už jsem potřeboval, kilometry mizí. Že to takhle nepůjde až do cíle tuším, je to ještě 30 km. Ale krásných 30. Přímý tah na Prahu, spousta neznámých míst, cáry přírody pohlcené městem. Pak se upínám k myšlence, že doběhnu za světla, tak jako loni. Šero, cíl (130km) – povedlo se, 6.místo

Mezi odstavci uběhly týdny, jednou to bylo moc shonu, potom až moc pohody, co mně bránilo dopsání. Aktivovala mě zpráva, že P100 někde něco vyhrála. To je dobře. I já to tak cítím!

Radek Čech