Kamil Arnošt a jeho příběh s x-talon 212

Běh v terénu patří k mým nejoblíbenějším tréninkům. Po asfaltu doběhnout maximálně jen nezbytný kilometr k lesu, pak už výhradně mimo cestu. Běžet si jen tak volně lesem, občas využít nějakou pěšinku od zvěře, vyškrábat se prudkým svahem až na vrchol nejvyššího kopce, sem tam proběhnout hustníkem, přeskákat potok nebo se chvíli pohoupat na měkkém mechovém koberci… to prostě na běhání v lese miluju. Připadám si tak mnohem blíž přírodě a i to běhání je takové více „naturální“ a „původní“. Krosové inovejty jsou pro tento trénink ideální – noha čte spolehlivě terén, vím o každém svém kroku a odrazu. Když mám navíc formu, cítím se pak při běhu elegantně jako lehkonohý srnec a ne jako těžkopádný slon v porcelánu, jako to bývá po delší běžecké pauze a s těžšími botami na nohách :-) Běžné tréninky po cestách ale chodím ve standardních odpružených botách, tam přece jen upřednostňuji pohodlí moderní boty a jejích technologií.

S blížícím se podzimní krosovým svátkem, Velkou Kunratickou, jsem se rozhodl ukončit běžeckou pauzu, která následovala po konci hlavní závodní sezóny, a chystal jsem se aspoň trochu rozběhat, aby mě Kunratická tolik nebolela. Týden před závodem jsem tedy vytáhl běžecké boty, a abych si běh užil, vyrazil jsem na jeden z oblíbených terénních okruhů. Inovejty jsem ale tentokrát nechal doma. Vzal jsem si staré silniční tréninkové boty, které už mají svůj běžecký život za sebou, a používám je pouze výjimečně. Předcházející den jsem v nich pracoval na zahradě, tak jsem si řekl, že z nich při běhání aspoň opadá to bahno. Běhat v terénu se v nich dá taky, jen ten krok není tak jistý a lehkonohý…

Běžím si tedy lesem, užívám si pohyb v podzimní přírodě pomalu se chystající k zimnímu spánku a snažím se probudit svou fyzičku, která už k posezónnímu odpočinku ulehla před pár týdny. Polovinu okruhu mám za sebou, sbíhám mírným svahem k jednomu z potoků a zrakem hledám nejvhodnější místo k jeho překonání. Stáčím se mírně doprava … a najednou se mi podlomí noha a kácím se k zemi. V seběhu jsem levou nohou našlápl jeden z kořenů, hladká podrážka na něm uklouzla, mírná rotace daná změnou směru přidala energii a zvýšená podrážka boty podpořila „krásný“ výron kotníku a natažení všech vazů, o kterých v kotníku vím. V noze lehce křuplo, já ležím na zemi, zrovna v nejvzdálenějším místě celého okruhu, a přemýšlím, co teď. Chtělo by to mobil, abych si zavolal domů pro auto, s telefonem jsem ale nikdy neběhal. Takže se zvedám a pajdám do údolí na nejbližší cestu. Kotník se naštěstí podařilo trochu rozhýbat, takže pokračuji po cestě a pomalu cupitám směrem k domovu. Je týden do Kunratické, můj start je dost nejistý, uvidím, jak se noze podaří vrátit do původního stavu…

Velkou Kunratickou jsem nakonec běžel. Kotník docela povolil, zbytek zajistilo pevné zatejpování a trochu opatrnější sbíhání kunratických kopců. Výsledný čas byl nakonec jen o 1 vteřinu horší než před rokem, to na pomalejším seběhu z Hrádku jsem musel ztratit víc. A samozřejmě, na Kunratické už jsem měl na nohách opět své staré inovejty :-)